Poslední utkání na fotbalové scéně odehrál v době, kdy většina fotbalistů dosahuje svých nejlepších výkonů kariéry, natřikrát zlomená noha mu však předčasně ukončila kariéru už ve třiceti letech. Prototyp kompletního klasického středního záložníka, střelec ve všech vítězných finále domácích pohárů nebo bažant na poli manažerském a otec tří dětí – dalším náhradníkem naší novodobé ideální sestavy je Roberto di Matteo.

„Snažil jsem se ze zranění dostat, tvrdě jsem pracoval, jen abych se někdy na trávník vrátil. Bohužel problémy stále přetrvávají a musím se proto postavit tváří v tvář skutečnosti, že dny mé fotbalové kariéry jsou sečteny.“

Toto prohlášení proběhlo 19. února 2002 médii po celé Anglii i dál do Evropy a zahrnulo smutkem nejen fanoušky Chelsea. 32letý Roberto di Matteo, jemuž vážná zlomenina nohy ani po 18 měsících nedovolila návrat do plné zátěže, ten den oficiálně ukončil hráčskou kariéru. „Je to pro nás zničující zpráva a s Robertem plně soucítíme. Byl velkou částí naší modré rodiny, dveře Chelsea jsou mu navždy dokořán,“ prohlásil s nádechem smutku a dojetí tehdejší generální ředitel Blues Colin Hutchinson.

Jako poslední zápas se tak italskému elegánovi zapsal odvetný duel prvního kola Poháru UEFA na půdě švýcarského šampiona St. Allen, v jehož 32.minutě musel být po střetu s Danielem Imhofem střídán. Paradoxně právě v zemi proslulé precizním bankovnictvím a drahými hodinkami, kde celou kariéru odstartoval…

Sladké začátky s příchutí čokolády

Roberto di Matteo se narodil italským rodičům v Schaffhausenu, městu ležícím ve stejnojmenném kantonu na samé hranici s Německem. Zde také Roberto strávil celé dětství a působil zde až do 21 let, kdy opustil rodnou hroudu a vydal se za velkým fotbalem do FC Curych. Po povedené sezoně, v níž se stal oporou týmu a vstřelil šest branek, se stěhoval znovu, tentokrát do Aarau. V malém městečku zadělal na senzaci, jelikož po 79 letech značnou měrou napomohl k mistrovskému titulu a byl vyhlášen nejlepším hráčem švýcarské nejvyšší soutěže.

Jeho kvalit si nemohly nevšimnout kluby po celé Evropě a protože mu právě vypršela smlouva, mohl si vybírat. Nakonec zvolil Lazio Řím a od roku 1993 tedy poprvé působil ve své občanské zemi jako hráč. V italském velkoklubu se rychle usadil do základní sestavy a přestože za celé tři roky působení vyšel co se trofejí týče naprázdno, výkony nezklamal a v roce 1994 navíc debutoval v reprezentaci Squadry Azzury. V létě 1996 pak opustil slunnou Itálii a vydal se do země fotbalu zaslíbené, vykoupila ho londýnská Chelsea.

Hurá do modrého… deptat Middlesbrough!

Nově jmenovaný hrající trenér Ruud Gullit se nebál překonat klubový přestupní rekord a za Di Mattea nabídl 4,9 milionů liber. Lazio, v němž to měl Roberto po propuštění Zdeňka Zemana tak jako tak nahnuté, souhlasilo a rozhazovačná Chelsea tak získala do svých řad další posilu.

Že se pro fanoušky Blues poměrně neznámý fotbalista klubu vyplatil se ukázalo již v první sezoně. Hned ve druhém kole porazil gólem v závěrečných minutách Middlesbrough, na Nový rok pak jediným gólem zajistil tři body proti Liverpoolu. Jeho hlavní chvíle však přišla až ve finále FA Cupu. Právě proti „Boro“ totiž vsítil doposud nejrychlejší branku v historii anglických pohárových finále. Vítěznou trefu, jíž nasměroval Chelsea k vítězství 2:0, si připsal už po 43 sekundách. A že byla…

Druhá sezona, tedy 1997/98 pak byla pro Roberto di Mattea ještě lepší než ta první. V cestě za trofejí v Poháru vítězů pohárů pomohl třemi přesnými zásahy a i v samotném finále patřil k hlavním postavám modrého týmu.

Chelsea triumfovala i v League Cupu a rovněž zde by bez jeho pomoci Dennis Wise jen těžko zvedal trofej nad hlavu. Klíčovou roli sehrál už v semifinále, v němž nádhernou dalekonosnou ránou vyřadil Arsenal po součtu obou zápasů 4:3. Ve finále si Di Matteo znovu počíhal na svůj oblíbený Middlesbrough a gólem v prodloužení zvyšoval na konečných 2:0, když před ním poslal Blues do vedení Frank Sinclair.

Sezona 1998/99 západolondýňanům málem přinesla i trofej cennějšího rázu, ve strhující tahanici ovšem nakonec Chelsea brala za Manchesterem United a Arsenalem až třetí pozici. Roberto di Matteovi a spol. tak musel stačit jediný vavřín z evropského superpoháru po výhře 1:0 nad Realem Madrid.

Osudový návrat „domů“

Jeho poslední celou odehranou sezonu v modrém dresu Di Matteo nenastartoval úplně ideálně. Začal ji na lavičce náhradníků a hřiště se poprvé dostal až na konci října. I přesto a přes neustálé trable se zraněními se dočkal svého dalšího mezníku v kariéře. V roce 2000 se totiž Chelsea opět dostala do finále FA Cupu, tentokrát už ne proti Middlesbrough, nýbrž Aston Ville. Roberto di Matteo využil chyby brankáře Davida Jamese ze 71.minuty a vstřelil jedinou, čili vítěžnou, branku zápasu, na jehož konci mohl zvednout nad hlavu čtvrtou velkou trofej v pouhých třech letech. Navíc to bylo poslední finále na starém Wembley. „Je škoda, že stadion strhnou, vždy mi přinášel velké štěstí,“ pronesl šťastný střelec. Jaká to hořká symbolika mezi ním a starým Wembley…

Sezona 2000/01 pak pro švýcarského Itala začala speciálně. Pro první kolo Poháru UEFA byl Chelsea nalosován soupeř z Di Matteovi rodné vlasti – St.Gallen. Chelsea nejenže utkání prohrála 0:2 a ze soutěže se musela pakovat, navíc přišla i o svou klíčovou oporu, jíž se noha i kariéra rozsypala jako sedačky na slavném zbouraném stánku.

Roberto di Matteo má na svém kontě nevídanou bilancí. Ani jako hráč, ani jako trenér, nikdy neprohrál na ďábelské půdě Old Trafford, což k jeho podivuhodné formě vůči Middlesbrough přidává další zajímavý počin. Fotbalista to byl velký a přinesl do kádru Chelsea obrovskou kvalitu, která zapříčinila řádku cenných trofejí ve vitrínách muzea na Stamford Bridge. Už jen za to si zaslouží obrovský dík.