Po delší odmlce se vrací rubrika Nejlepší sestava Chelsea od roku 1992 po současnost. Po ideální jedenáctce Blues za téměř dvě dekády, teď přijdou na řadu ti, co se do ní sice nevešli, ale přesto se zapsali zlatým, pardon, modrým písmem do historie klubu. První z nich je brankář, jehož nejlepší léta bohužel většina z nás příliš neregistrovala, o to větší pozornost mu tak musíme dát. Carlo Cudicini.

Italský brankář udělal první fotbalové krůčky v AC Milán. U Rossoneri na přelomu 60. a 70. let chytával jeho otec Fabio a tak o výběru klubu pro malého Carla nebylo pochyb. Postupně to dotáhl až do A týmu a mluvilo se o něm jako o velké naději do budoucna. Bohužel se potýkal se zraněním a během 4 let mezi dospělými odchytal jen dvě utkání v Lize mistrů a do Serie A vůbec nezasáhl.

Jednu sezonu v době svého milánského působení strávil v Como, kde už se uchytil více, přesto však odchytal jen šest zápasů. Opravdové zkušenosti nabral až po přestupu z AC Milán. V roce 1995 přestoupil do Prata a poprvé se stal jedničkou. V jediné sezoně si připsal 30 utkání a vychytal si další přestup do velkého klubu, jeho služby si pojistilo Lazio.

Jenže ani v hlavním městě jeho zdravotní potíže neskončili, většinu angažmá promarodil a odehrál jediný zápas za A tým. Resultovalo z toho další stěhování a od sezony 1997/98 chytal za Castel di Sangro. Ani zde se mu bohužel zranění nevyhýbala a v dresu tehdy druholigového klubu si mohl v první sezoně odškrtnout pouze 14 duelů. Druhý rok už byl z jeho pohledu lepší a patřil k oporám týmu.

Jak Carlo do Chelsea přišel…

I proto, na doporučení brankáře Lazia Lucy Marchegianiho, přestoupil v roce 1999 do Chelsea za 160 tisíc liber a začala tak jeho nejdelší a nejúspěšnější část kariéry. Modré kariéry.

Carlo sice první sezonu proseděl za stálicí Ed de Goeyem, avšak od sezony 2000/01 už se stal jedničkou mezi třemi tyčemi on. A vedl si skvěle, ve svém prvním ročníku coby jednička ještě sice za své spolehlivé výkony oceněn nebyl, po sezoně 2001/02 už však na galavečeru Chelsea přebíral trofej pro nejlepšího hráče klubu. V obou letech se Blues umístili na 6.místě v Premier League.

Zářil i o rok později. Vychytal svému týmu 4.místo a účast v Lize mistrů v nadcházející sezoně a aby toho nebylo málo, byl zvolen nejlepším brankářem Premier League 2002/03. Rovněž další sezonu si užil náramně. S Chelsea došel až do semifinále milionářské Ligy mistrů, v domácí soutěži uhájil skvělé druhé místo, to vše za přispění ruské tvrdé valuty od nového majitele Romana Abramoviče. Jenže stejný důvod mu také zajistil konec slávy…

Z nejlepšího brankáře Anglie náhradníkem…

Ropný magnát totiž angažoval nového manažera Josého Mourinha a splnil mu jakékoli přání. Tu defenzivní duo z „jeho“ Porta, tu Drogba, tu Robben… a hlavně, tu Čech… Český brankář s věhlasem největšího talentu mezi žijícími strážci fotbalové svatyně, bohužel pro Cudiciniho, hned zpočátku působení chytal fantasticky a italského gólmana pouštěl mezi tři tyče prakticky jen do pohárových zápasů. Přesto se mohl s týmem radovat ze zisku titulu Premier League po předlouhých 50 letech.

Po euforii způsobené oslavami mistrovské trofeje však musel Carlo znovu spadnout zpátky nohama na pevnou zem. Přes Čecha neměl reálnou možnost dostat se do základní sestavy a když už se jedničce přihodilo již notoricky známé neštěstí v duelu s Readingem a bylo jisté, že přijde minimálně o tři měsíce, zranil se Cudicini také – a ještě k tomu ve stejném zápase.

Během čtyř sezon po příchodu Čecha odehrál Ital méně ligových zápasů než za jedinou již zmíněnou sezonu 2003/04 a každé přestupní období se o něm spekulovalo jako o velké rybě na malém brankářském trhu. Přestože v Chelsea jen vysedával a přestože o něj měl zájem kdejaký klub z Itálie i Premier League, Carlo se vždy rozhodl zůstat. Také proto o něm anglický list The Daily Telegraph napsal jako o nejméně ambiciózním fotbalistovi světa.

V poslední sezoně v modrém dresu, tedy 2008/09 si připsal pouhopouhé tři ligová střetnutí. I tak dovršil proti Middlesbrough stý zápas u Blues, kdy nepustil za svá záda jediný projektil a mohl tedy slavit jubilejní stou nulu v klubu ve všech soutěžích.

Touhu odejít mu vyčítat nikdo nemohl… proč ale ksakru Tottenham ???

V lednu 2009 přišlo to, čeho se musel v koutku duše obávat každý fanoušek i funkcionář západolondýnského velkoklubu. Cudicinimu vypršela smlouva, novou nepodepsal a mohl si tak dle libosti zvolit nové působiště. Ke zděšení zarytých fans Chelsea si jako nového zaměstnance vybral nenáviděného soupeře ze severu – Spurs.

Zapomeňme však na rivalitu. Carlo se v novém klubu zabydlel dobře a po nejistých výkonech či zranění dosavadní jedničky Gomése se dokonce dostával na část sezóny do základní sestavy. Nicméně, stálé místo v bráně si nevybojoval a většinu času strávil opět na vyhřátém místečku po boku manažera Redknappa.

Ani potom nemělo být jeho strastem konec. 12. listopadu 2009 si Cudicini vyjel se svou BMW R 1200 GS do londýnských silnic, když se nešťastně střetl s protijedoucím Fordem Fiesta a zlomil si obě ruce. Mluvilo se o velice složité operaci a hodně dlouhé pauze bez fotbalu. Některé noviny dokonce psaly o možném konci kariéry.

Nakonec se Carlo dostal z nepříjemného zranění už po čtyřech měsících a začal se pomaličku zapojovat do tréninku, do probíhající sezony 2009/10 už ovšem zasáhnout nestihl. První start po nehodě si připsal až v přátelském utkání v červenci 2010. Do dnešního dne už se Carlo Cudicini dal definitivně do pořádku a když se v duelu s Young Boys Bern znovu zranil Gomés, odchytal Ital další řádku zápasů v Premier League i v Lize mistrů.

Punce nejlepšího náhradního brankáře na světě se už nejspíš nezbaví, my si však můžeme připomenout i dobu, kdy vládl gólmanům v celé Anglii. I přesto, že se vydal na Jidášskou cestu k rivalovi, stále na něj můžeme vzpomínat jako na fantastického strážce branky mezi dvěmi nadmíru úspěšnými dobami.