Pan neviditelný, pan nenahraditelný. Černá práce pro mužstvo, to byl v Chelsea jeho denní chléb a právě proto byl tak nedocenitelný, ale zároveň nedoceněný. Z Realu kvůli nedostatečně proslulému jménu vypuzen. To všechno je Claude Makélelé, fotbalista, po němž je pro jeho preciznost pojmenován samostatný post v sestavě. Claude Makélelé, nejlepší defenzivní záložník Chelsea od roku 1992 po současnost.

Malý Claude, jehož příjmení, Makélelé, znamená v jednom z konžských jazyků Lingala „zvuky“, se narodil v Kinshase, hlavním městě Demokratické republiky Kongo. Když mu byly čtyři, přestěhoval se svou rodinou do Savingy le Temple, na předměstí Paříže. Zde pak žil až do svých šestnácti let. Je tedy logické, že v hlavním francouzském městě také započala jeho dlouhá fotbalová kariéra.

Až v 16 se přestěhoval do Bretaně, kde nastoupil do výcvikového střediska Brest-Armorique. „Život tam byl těžký, nebylo jednoduché se tam adaptovat,“ tvrdí sám Makélelé. „Zvláště pak, když to pro mě byl první rok bez rodiny.“ V Brestu o místo tvrdě bojoval, svou první zkušenost s velkým fotbalem ale přesto zažil jinde. V září 1991 si ho vyhlídlo Nantes, sportovní ředitel klubu Robert Budzinski ho dokonce nazval novým Emmanuelem Petitem. Kdyby tak věděl, že jeho nová akvizice dosáhne dost možná ještě větší slávy…

Počínaje sezonou 1992–93 se stal Makélelé stálým členem A týmu Nantes, kde strávil pět let. Později se ukáže, že to bylo jeho nejdelší působení u jednoho klubu. Přímořskému klubu výrazně pomohl k titulu z roku 1995 a do semifinále Ligy mistrů následující sezóny. Díky tomu si vysloužil angažmá o pár kilometrů dále v Marseille. Tam však odkopal pouze jediný ligový ročník a už znovu měnil působiště. Tentokrát už šlo o výraznější změnu prostředí.

„Na Madrid, Vávro, na Madrid!“

Ze země vín a vzniku realismu si drobného záložníka vytáhla Celta Vigo, v níž vydržel dvě velmi úspěšné sezony. Alespoň tedy z jeho pohledu. Právě zde se totiž do dokonalosti začala brousit jeho pozice specifického defenzivního záložníka, prostě toho pravého Makélelého. Jeho výkony v Celta Vigo nezůstaly bez povšimnutí a začali kolem něj kroužit hledáčky velkoklubů.

Celta však svůj klenot prodat nechtěla, tedy alespoň za původní nabídku Realu Madrid. Makelélé si ale postavil hlavu, odmítl trénovat a klub ze severozápadního Španělska tak nakonec chtě nechtě musel na transakci přistoupit. Claude Makélelé tedy putoval do hlavního města, opačným směrem pak 14 milionů eur (což mimochodem ani zdaleka nesplňovalo požadovanou částku).

V Realu prožil krásné tři roky. Vyhrál v nich téměř vše, co se vyhrát dá – dvakrát Primeru Division, dvakrát španělský superpohár a neutekly mu ani trofeje z Evropy, triumfoval v Lize mistrů, evropském Superpoháru i na mistrovství světa klubů. Navíc pokračoval ve skvělých výkonech a vysloužil si účast na asijském mistrovství světa 2002, kde ale jeho Francie naprosto vyhořela a pakovala se už po základních skupinách.

Jak je známo, fotbal jde ruku v ruce s hromadou peněz. Kde jsou peníze, tam jsou výborní hráči, kde peníze nejsou, tam se úspěch neslaví. Makélelé byl v Realu právě v období Perézova projektu „Galáctios“ a mohl si tak zahrát s takovými fotbalisty jako Figo, Beckham, Roberto Carlos, Zidane, Raúl nebo Ronaldo. Co jméno to pojem. A zároveň také obrovské platy, které výrazně převyšovaly ten Francouzův. Makélelé si to líbit nenechal a na konci sezony 2002–03 požádal o zvýšení své smlouvy.

Vedení se s ním ovšem na toto téma odmítlo bavit a drobný záložník požádal o přestup. Peréz nic nenamítal a ještě povýšeně přihodil: „Makélelé nám chybět nebude. Jeho technika je průměrná, je pomalý a 90 procent jeho přihrávek jde dozadu nebo vedle něj. Navíc neumí hlavičkovat a nahrát na více než tři metry. Přijdou mladší hráči a Makélelé bude zapomenut,“ prohlásil drze prostořeký majitel.

Londýn, město deštivé, zaslíbené

Výmluvně na odchod svého krajana reagoval Zinedine Zidane, jenž stál v první řadě odpůrců tohoto přestupu a bezmyšlenkovitého nakupování dalších hvězd. „Řekněte mi důvod, proč dávat na své Bentley další vrstvu zlata, když jste přišli o celý motor?“ A nebyl daleko od pravdy. Dříve nezastavitelný stroj „Galácticos“ se po odchodu Makélelého začal významně zadrhávat, zatímco nový zaměstnavatel malého fotbalisty plesal radostí. Tím novým chlebodárcem nebyl, díkybohu, nikdo jiný než londýnská Chelsea.

Blues za něj Realu zaplatili 16,8 milionů liber a nemuseli litovat. Ranieri na něm postavil celou defenzivu, která ničila soupeře svoji dokonalostí a precizností po celou dobu působení Makélelého v klubu (naštěstí je tomu tak i dnes :)) Hned v premiérové sezoně pod „Makovým“ vedením Chelsea vybojovala druhé místo v Premier League a semifinále Ligy mistrů. O rok později pak v domácí soutěži dokonce triumfovala. Po Ranieriho propuštění a příchodu portugalského mága José Mourinha dostal Makélelé ještě důležitější post.

Abramovič rozhazoval a v Chelsea hrála jména jako Robben, Duff, Gudjohnsen či Drogba. A právě za všemi ofenzivními ikonami držel stráž jeden jediný borec s čtyřkou na zádech. „Vždy můžete být klidní, když je za vámi Maka. Při ztrátě balonu je téměř jisté, že ho za chvíli budete mít znovu na kopačkách, on je dar z nebes,“ prohlásil například Frank Lampard. Manažer Mourinho se pak nechal slyšet, že právě Claude je nejlepším hráčem mezi všemi milionovými hvězdami. Po sezoně 2004–05 byl rovněž zvolen do nejlepší sestavy světa podle FIFA.

Jeho nepostradatelnost zacházela až do takové míry, že tehdejší manažer Fulhamu Chris Coleman hrál osobní obranu ne na Lamparda, ne na Drogbu, ale právě na hluboko ležícího playmakera. „Není důležité hlídat ofenzivní osobnosti, pokud udržíte na uzdě toho nejdůležitějšího,“ řekl tehdy Coleman. Jeho Fulham pak vyhrál 1–0.

„Otevři náruč, Paříži, jsem zpátky!“

Makélelé, podobně jako v Realu Madrid, v Chelsea zažil mnoho úspěchů, kromě obhajoby ligového titulu i dvakrát Carling Cup, jednou také FA Cup a Community Shield. I v jeho paměti ovšem zůstane zklamání v moskevského finále Ligy mistrů, v němž byla Chelsea od ušatého poháru vzdálena.. no, jedno podklouznutí.

Po sezoně, jež si budeme všichni pamatovat právě díky finálovému neštěstí, pak přišla nečekaná zpráva. Claude Makélelé odchází do Paris Saint-Germain. Letos už ve francouzském hlavním městě načíná třetí sezonu a bůhví, kdy tento fenomenální fotbalista pověsí kopačky na hřebík.

Až se to však stane, rozhodně bude čeho litovat. Nebyl to hráč dalekonosných střel (ač jedna z jeho dvou branek v modrém dresu byla minimálně výstavní), nebyl to technik s talentem od boha, ani neoplýval bleskovou rychlostí, přesto však patřil v každém týmu k těm nejlepším. Na druhou stranu, proč ten plurál? Pro jeho důležitost v každém klubu mu můžeme klidně přišít číslo jedna.