Svého času kapitán hrdého klubu ze západu Londýna. Bojovník, rychlík s báječnou levačkou a skvostnými centry. Jeden z nezapomenutelných fotbalistů, jež kdy oblékali dres Chelsea a náš nejlepší levý obránce od roku 1992 po současnost, spatřil světlo světa 17.října 1968 na malém ostrůvku jménem Jersey, kdesi ve Středozemním moři. Zde také započala jeho dlouhá a úspěšná fotbalová kariéra.

Hrát začal v jerseyském klubu St Paul's a právě tam si ho poprvé všiml tehdejší manažer Chelsea John Hollins. Bylo mu sice teprve osmnáct let, to však námluvy v londýnském klubu to nenarušilo a mladý Graeme podepsal u Blues svoji první smlouvu profesionální smlouvu. Na debut v za A mužstvo si ale musel nějaký ten pátek počkat.

Přišel až v sezoně 1988/1989, přesněji v posledním kole proti Portsmouthu. Tehdy hrála Chelsea pouze druhou nejvyšší anglickou soutěž – Second Division Championship – o rok později se už ale přesunula mezi elitu. I s Graeme Le Sauxem. Levonohý univerzál tím započal své první čtyři roky na západu Londýna, právě jeho univerzálnost mu ovšem neumožnila najít si pevné místo v sestavě, střídal se na celé levé straně hry (podobně jako dnes Žirkov, pozn. autora), což pochopitelně ke spokojenosti nepřidalo. V prosinci 1992 po vystřídání v duelu se Southamptonem naštvaně na protest hodil dres na zem a o tři měsíce později se již usmíval do objektivů foťáků s dresem Blackburnu v rukou. Přestupní částka byla směšná – 700 tisíc liber.

Následující čtyři roky tedy strávil v Lancshire a jeho kariéru to výrazně nakoplo. Stal se nedílnou součástí jednoho z nejlepších klubů v Anglii, v roce 1995 vyhrál Premier League, zahrál si i Ligu mistrů. Dokonce se nastálo probojoval i na levý kraj obrany anglické reprezentace. Po radostech plynoucích z ligového vavřínu přišlo kruté vystřízlivění v podobě zlomeného kotníku, kvůli němuž musel vynechat celé jaro 1996 a hlavně – přišel o účast na domácím (pro nás Čechy tak známém) evropském šampionátu. Snad proto, snad kvůli hádce se spoluhráčem Davidem Battym, se rozhodl k dost překvapivému kroku.

V srpnu roku 1997 se Le Saux stal nejdražším obráncem v anglickém fotbalu, za pět milionů liber si to namířil tam, kde s velkým fotbalem začínal – do Chelsea. Zůstal zde dlouhých šest sezon a byl velmi důležitou postavou týmu, jež v roce 1998 vyhrál Carling Cup a PVP a v roce 2000 FA Cup, přičemž však dvě z jmenovaných finále vinou zranění vynechal. Zahrál si také na světovém šampionátu roku 1998. V roce 2003 byl pak jako součást přestupu Waynea Bridge vyměněn do Southamptonu, kde o dvě sezony později ukončil kariéru.

V průběhu celé jeho fotbalového života se spekulovalo o jeho sexuální orientaci. A to přesto, že měl ženu a dvě děti. Tyto zvěsti měl na svědomí jeho „nefotbalový“ životní styl (věnoval se například krasobruslení), vysoké vzdělání a fakt, že četl levicový list The Guardian. Na jaře 1999 v duelu s Liverpoolem se dokonce dostal do nepříjemné konfrontace s Robie Fowlerem, jenž se před ním v utkání provokativně několikrát sehnul. „Za celou kariéru mě nic neurazilo víc než tohle,“ prohlásil poté Le Saux.

Fotbalista, jehož jméno už dnešnímu fanouškovi penězi pohnutému fotbalu příliš neříká, o to však větší důvod si ho připomenout. Ne nadarmo byl v letech 1995 a 1998 jmenován do nejlepší sestavy Premier League. Ne nadarmo byl dlouhou chvíli nejdražším obráncem v anglických luzích a hájích… ne nadarmo byl zvolen do sestavy století Chelsea FC.