Celé jméno:	John George Terry
Přezdívka:	JT
Datum narození:	7. prosince 1980 (44 let)
Místo narození:	Barking, Anglie

Je třeba volbu zdůvodňovat? Blue Legend, v novodobé historii západolondýnského klubu jednoznačně největší persóna pobíhající na zeleném pažitu. Jediný odchovanec Blues, jenž neztratil svoji pracně vydobytou pozici po příchodu desítek a desítek slavných posil. Do stoperské dvojice v nejlepší sestavě Chelsea od roku 1992 po současnost si stoupne muž, v jehož těle teče modrá krev. John Terry.

Ač je to s nadsázkou něco neuvěřitelného, John svoji kariéru na Stamford Bridge nezapočal. Narodil se ve východní části anglického hlavního města a právě tam udělal své první fotbalové krůčky. Dostal se do proslulé londýnské akademie Senrab, z níž mimo jiné vzešly takové fotbalové hvězdy jako Sol Cambpell, Ledley King, Jermaine Defoe, Bobby Zamora či dokonce Ray Wilkins. Také mladý John se odsud brzy dostal na vyšší stupínek. Roku 1991 si ho všiml West Ham United. Tehdy ještě jako záložníka. Už ve čtrnácti ovšem neodolal vábení ze západu a udělal krok, jež navždy změnil jeho život. Od té doby se začala psát jeho slavná modrá kapitola. V roce 1995 načal svou dlouhou a pestrou kariéru v Chelsea.

Cestovatelem – Aneb z východu na západ…

Během působení v mládežnických týmech se postupně přeorientoval na post středního obránce, kde, jak víte, působí dodnes. Debut si odbyl v pouhých 17 letech, kde jinde než v Carling Cupu. Proti Aston Ville nastoupil na několik posledních minut, jeho první velký start přišel až v nadcházející sezoně – tentokrát v FA Cupu v duelu s Oldhamem. Své první opravdové zkušenosti ze zápasů dospělých získal na hostování v týmu dvojnásobného vítěze Poháru mistrů evropských zemí Nottinghamu Forest, kde strávil část sezony 1999–2000. V té době už nastupoval za Albion, přesněji reprezentaci do 21 let.

Nezklamal a po skončení kratičkého působení u Forest se o něj začaly zajímat další kluby v čele s Bruceovým Huddersfieldem. Ten také vyslovil seriózní nabídku a za nadějného obránce nabídl 750 tisíc liber. Jak ironické, Chelsea souhlasila (nechat si proklouznout skvělý talent mezi prsty je zřejmě devízou Blues již nějaký ten pátek). John Terry ovšem překvapivě řekl ne a rozhodl se bojovat o šanci v Premier League v modrých barvách. O rok později už poprvé nesl kapitánskou pásku. Vskutku osudové rozhodnutí, nemyslíte?

Právě sezona 2000/2001 byla z jeho pohledu průlomová. Odehrál 26 utkání, napevno se zabydlel v základní sestavě vedle kapitána Desaillyho a dokonce byl zvolen nejlepším hráčem sezony Chelsea. Když pak náhodou Francouz chyběl, jak je zmíněno výše, dostal od něj pomyslné „céčko“, což se premiérově stalo v pohárovém zápase proti Charltonu.

Další ročník už mohl Terrymu přinést první velký úspěch. Chelsea v první sezoně nového tisíciletí zažila skvělou jízdu FA Cupem. Postupně porazila i londýnské rivaly West Ham, Tottenham, v semifinále s Fulhamem dokonce Terry vstřelil jediný gól zápasu a zajistil Blues postup do vysněného finálového duelu. V něm JT kvůli nemoci do základní sestavy nenastoupil a přestože se objevil jako náhradník alespoň ve druhé půli, Chelsea poslednímu městskému soupeři Arsenalu podlehla 0–2.

Kapitánem a reprezentantem – Velké mise. Značka: dlouhodobější…

V sezoně 2003/2004 neprošlo rekonstrukcí jen vedení a bankovní konto Chelsea, jistota jménem Marcel Desailly začínala vinou zranění ztrácet na své nedotknutelnosti a John Terry vytvořil silnou stoperskou dvojici s dalším francouzským kolegou Williamem Gallasem. Po ebenové legendě rovněž pravidelně přebíral kapitánskou pásku a postupně i vůdčí pozici v celém týmu.

Ještě předtím ale Terry nadepsal další kapitolu své přebohaté kariéry. V červnu 2003 poprvé nastoupil k zápasu reprezentace Anglie, o dva měsíce později dokonce v základní sestavě. Post v Albionu už od té doby nepustil a na všemi očekávaném Euru 2004 vytvořil se Solem Cambpellem obávanou dvojici.

Anglie však velkou díru do světa neudělala. V základní skupině evropského šampionátu obsadila za Francií až druhou pozici a ve čtvrtfinále ji čekalo domácí Portugalsko. Reprezentace „Three Lions“ sice brankou Owena už od třetí minuty vedla, v závěru ale vyrovnal Postiga a když oba týmy dali po gólu i v 30minutovém prodloužení, následovaly pokutové kopy. V těch Anglie tradičně selhává a ani v Lisabonu se prokletí neprolomilo. Hrdý Albion se tak loučil už po prvních vyřazovacích bojích.

Mistrem – Poprvé a ne naposled…

S přibývajícím časem v Chelsea rostl i vliv nového majitele Romana Abramoviče. Ruský magnát se nebál nasypat do klubu desítky milionů liber, přivedl velké množství zvučných posil a mimo jiné také čerstvého vítěze Ligy mistrů s Portem, manažera José Mourinha. S ním přišel z Portugalska i nový Terryho kolega do středu obrany Ricardo Carvalho a dosavadní stoper číslo dvě William Gallas se chtě nechtě musel stěhovat na levý kraj obranné čtyřky. S touto pozicí však nebyl spokojen, což nakonec po sezoně vyústilo v nezvyklou výměnu s rivalem z Arsenalu a příchod Ashleyho Colea. Vraťme se ale k pro Chelsea historické sezoně 2004/2005.

Cíl byl jasný: Vrátit na Stamford Bridge po 50 letech mistrovský titul. A vedení s ničím jiným ani nepočítalo, o sezonu dříve byl kvůli „neúspěchu“ (Chelsea skončila v lize druhá a vypadla v semifinále LM) sesazen z trůnu Claudio Ranieri. Spíše však než o trest, šlo o záměr Romana Abramoviče dosadit si do nejdůležitější pozice v týmu někoho tzv. svého.

Chelsea začala fantasticky. Los přivál v prvním kole na Stamford Bridge Manchester United a po brance Eidura Gudjohnsena skončilo důležité utkání 1–0 pro Blues. V krasojízdě pokračovali Mourinhovi svěřenci i v dalších zápasech a když v kole pětatřicátém Lampard dvakrát propálil Jaaskilainena a zajistil svému týmu výhru v Boltonu 2–0, mohlo se na západě Londýna i v Reebok Stadium otevírat šampaňské. Za skvělou sezonu byl John Terry jmenován do nejlepší sestavy sezony a dokonce získal cenu pro nejlepšího hráče celé Premier League. Škraloupem na skvělém ligovém ročníku může být snad jen kontroverzní vyřazení Liverpoolem z Ligy mistrů. José Mourinho o jediném Garciově gólu stále tvrdí, že jde o největší křivdu jeho fotbalové kariéry.

Brankářem – Jednou a dost…

Start do následující sezony 2005/2006 byl pro Chelsea naprosto snový. V úvodních 16 zápasech nasbírala fantastických 15 (!!!) vítězství a získala obrovský náskok v čele tabulky Premier League. V březnu sice přišla na Blues krize a z osmnáctibodového manka udělal Manchester United pouze sedm bodů, avšak na obhajobě trofeje to nic nezměnilo. V předposledním kole navíc Chelsea doma Red Devils přejela 3–0 a udělala závěrečný krůček k převzetí titulu. Terry tak mohl nad hlavu zdvihnout slavný pohár podruhé v řadě.

Po úspěšné ligové sezoně přišlo na řadu všemi očekávané mistrovství světa v Něměcku (pro zajímavost, do tohoto turnaje vstupoval český tým v pozici světové dvojky za Brazílií!). Terry s Ferdinandem vytvořili skvělou stoperskou dvojici, která za pět utkání dovolila soupeři vstřelit pouze dvě branky. Základní skupinou prošla Anglie bez potíží a před druhými Švédy ji vyhrála. Osmifinále proti Ekvádoru dopadlo díky brance Beckhama z přímého kopu ještě dobře, avšak do čtvrtfinále přiřadil nevyzpytatelný los Angličanům Portugalsko. Zase ve čtvrtfinále velkého turnaje, zase s Portugalskem a zase na penalty se Anglie z Německa pakovala. Ihned po šampionátu byl Terry zvolen novým kapitánem reprezentace.

Příští rok znamenal pro modrého kapitána mnoho milníků. Říjen 2006 si bude většina fanoušků Chelsea spojovat s hrozivým zraněním Petra Čecha, už méně lidí ovšem ví, že v duelu s Readingem se zranil i druhý brankář Carlo Cudicini. Jelikož už José Mourinho využil všechna střídání, kapitán John Terry vyfasoval dres od třetího brankáře Hilária a na poslední minuty si stoupl mezi tři tyče. Naštěstí nečelil žádné vážnější střele, udržel čisté konto a Chelsea tak zápas vyhrála 1–0.

Další premiéru zažil v listopadovém utkání s Tottenhamem. Po dvou žlutých kartách byl poprvé v kariéře v Chelsea vyloučen a Blues na White Hart Lane padli poprvé od roku 1987. A jako by nebylo všem strastem učiněno za dost, o měsíc později, těsně před zápasem s Readingem na Boxing Day, si Terry přivodil zranění zad a absentoval s ním více než dva měsíce.

Možná proto Chelsea nezavršila zlatý hattrick a skončila druhá za Manchesterem United. Na druhou stranu získala po velkých vyrovnaných soubojích obě domácí pohárové trofeje a zvláště ta první, Carling Cup, měla příchuť pro Terryho příchuť krve. Doslova. Po hodině hry se s vervou sobě vlastní vrhl do odraženého míče, jenž však chtěl zasáhnout i Abou Diaby. Kapitán Chelsea byl bohužel o pár setinek rychlejší a Francouz tak plnou silou nakopl Johna do brady. Žádná slast. Několik minut bezvědomí, několik týdnů nošení ochranné masky, o dva měsíce později už ale s páskou na ruce přebíral v nově otevřeném Wembley pohár pro vítěze slavného FA Cupu. V něm Blues v prodloužení udolali mistry z Manchesteru.

Psancem aneb Moskva: Mokrá prkna, která znamenají svět…

Jak krásně sezona 2006/2007 skončila, tak strašlivou měla být pro celou Chelsea a hlavně Johna Terryho ta následující. V červenci ještě stačil podepsat se svým zaměstnavatelem novou smlouvu, která z něj udělala nejlépe placeného hráče Premier League. Místo toho, jako kdyby si však Terry podepsal ortel.

Ligový ročník nezačal špatně, obhájci titulu Red Devils měli výrazně zpomalený start a v čele tabulky se ustájilo londýnské duo Chelsea – Arsenal. Ve zlé se situace začala obracet na přelomu sezony. Týden před Vánocemi se právě městští rivalové utkali proti sobě a John Terry stejně jako ve finále Carling Cupu o rok dříve opouštěl hřiště na nosítkách. V souboji s Emmanuelem Ebouém totiž Afričan do Terryho ošklivě zajel, zlomil mu tři kůstky v noze a pro kapitána Chelsea se odhadovala minimálně čtvrtroční pauza. JT se ovšem zázračně uzdravil a za dva měsíce k finálovému zápasu ligového poháru s Tottenhamem již vedl svůj tým se vztyčenou hlavou. Zde však přišla další rána.

Chelsea v zápase dlouho vedla po Drogbově báječném přímém kopu, na ten ale ještě stačil zareagovat proměněnou penaltou Berbatov. Zápas šel do prodloužení a v něm udělal osudovou chybu Petr Čech, jenž vyrazil centrovaný míč pouze do Woodgateovy hlavy a daroval tak nenáviděným Spurs trofej pro vítěze Carling Cupu. Ta pravá hrůza však přišla až o dva měsíce později.

První velké finále Champions League. Po dlouhé sérií semifinálových neúspěchů konečně Chelsea dokráčela těsně pod vrchol, pod fotbalový Olymp. V semifinále milionářské soutěže v jednom z nejkrásnějších a nejemotivnějších utkání novodobé historie doma porazila Liverpool 3–2 a získala vstupenku do Moskvy. Do Moskvy, města ruského majitele Chelsea. Jednu z hlavních rolí ale zahrála maličkost z jiného státu kdysi patřícímu pod sovětský kolos.

Už před zápasem se spekulovalo, zda byl slovenský trávník nanesený na umělý povrch tou správnou volbou. A obavy se potvrdily na konci prvního poločasu, kdy na 1–1 díky podklouznutí Van der Sara s velkou dávkou štěstí srovnával Frank Lampard. Už o 20 minut dříve dával na 1–0 Cristiano Ronaldo a když do konce základní hrací doby více branek nepadlo, muselo se prodlužovat. 30minutové nastavení přineslo možná více vzruchu než úvodních 90.

Frank Lampard nastřelil břevno, Petr Čech vytasil famózní zákrok proti 1000% gólovce Carricka a také přišla první velká chvíle Johna Terryho, jenž reflexně hlavou vyrazil Giggsovu šajtli mířící do odkryté brány. Klíčový moment se stal o 5 minut později. Kanonýr Didier Drogba neudržel nervy na uzdě a po nepříliš fér jednání Carlose Tevéze a strkanici u postranní čáry „vlepil“ Nemanji Vidićovi facku. Červená karta a zbytečný odchod do kabin.

Pak už přišly na řadu pokutové kopy. Po čtyřech sériích a výborném Čechově zákroku proti Ronaldově penaltě nastala poslední dvojice střel. Jelikož hráč United povinnost splnil a stav vyrovnal, všechna zodpovědnost stála na pátém muži v modrém dresu. Symbolicky si míč vzal John Terry. Kapitán, vůdce Blues, Mr.Chelsea. Vidím to, jako by to bylo včera. Kamera na Lužníkách nezvykle zabírá Terryho záda, John se rozbíhá, kope do balonu a… dále už to všichni znáte.

Anelka v sedmé sérii selhává a celý svět obíhají dva obrázky. První – hystericky nadšený Cristiano Ronaldo, jenž po Terryho podklouznutí prakticky vstal z mrtvých a nyní objímá své spoluhráče z Manchesteru, a druhý – uplakaná tvář jindy lidově klidného kapitána Chelsea v objetí manažera Avrama Granta. Bůh ví jak by vypadaly fotbalové kroniky, kdyby na pátý kop šel původně plánovaný Didier Drogba… John Terry se však své minulosi nevyhýbá a sám po finále prohlašuje: „Medaili z finále Ligy mistrů mám vystavenou na nejviditelnějším místě v mé síňi slávy. Vždy když jdu kolem, podívám se na ni a do smíchu mi rozhodně není. Nesmutním ale, pouze mě to donutí koncentrovat se na své výkony a co nejdříve tohle zaváhání napravit. Myslím si, že mě ta penalta bude pronásledovat do konce života.“

Nevěrníkem aneb Jaké to je, když vás nenávidí celá zem…

I přesto si v srpnu převzal cenu pro nejlepšího obránce Ligy mistrů a s čistou hlavou mohl vstoupit do sezony 2008/2009. Šlo však o nejméně úspěšnou sezonu Chelsea za poslední léta. Klubově neostřílený manažer Scolari nedokázal svému týmu vštípit vlastní styl hry a Blues byli čitelní až běda. Po březnové domácí remíze s Hull City už vedení došla trpělivost a Brazilce vyrazila. Na výpomoc přišel Guus Hiddink a napravil, co se dalo.

Chelsea se vymanila z mizérie, Didier Drogba konečně začal střílet a dodnes se předpokládá, že právě nizozemský šéf znovu probudil v Drogbovi nezastavitelného zabijáka. Blues se přestali soustředit na domácí soutěž, kde si pro zlatý hattrick kráčel Manchester United a zaměřili se na domácí FA Cup a napravení selhání v Champions League. První kapitola dopadla výborně a Hiddinkovi svěřenci došli až do finále, kde udolali Everton 2–1. V Lize mistrů ovšem přišlo nešťastné semifinále s Barcelonou, minipříběh Michaela Essiena a one-man show sudího Ovreboa. Suma sumárum, ani v roce 2009 Chelsea ušatý pohár nad hlavu nezvedla.

Ač celá fanouškovská veřejnost Blues chtěla všemi možnými i nemožnými způsoby udržet nizozemského lodivoda za kormidlem Chelsea, Hiddink neustále trval na dohodě, kterou s majitelem klubu a blízkým přítelem Abramovičem uzavřel. Výpomoc do konce sezony a šlus. Movitý Rus se tak musel poohlédnout jinde. Pořídil v Miláně, odkud z místního AC přetáhl ostříleného stratéga Carla Ancelottiho.

Ital vytvořil efektivní a zároveň efektní styl hry, jež dovedl Chelsea po čtyřech letech znovu k vytouženému titulu z Premier League, který navíc okořenila střeleckým rekordem. Zároveň úspěšně dotáhl pouť za obhajobou domácího poháru – FA Cupu, kde ve finále udolali „popelku“ celého pavouka Portsmouth. Méně slavně však dopadla honba za trofejí Ligy mistrů, ta pro londýnský velkoklub skončila už v osmifinále. Skončila na kopačkách pozdějšího vítěze Interu Milán.

Terry zaznamenal v této sezoně kromě velkých soubojů o vzácné trofeje také jeden osobní. V lednu 2010 prosákla do novin zpráva o údajném poměru mezi kapitánem Chelsea a bývalou přítelkyní Waynea Bridge. Poměr byl navíc podle médií aktuální ještě v době, kdy Terry i Bridge hráli dokonce ve stejném klubu.

Stoper s 26 na zádech se stal okamžitě nenáviděným po celé Velké Británii, na každém stadionu, vyjma Stamford Bridge, byl každý jeho dotek s míčem oceněn ohlušujícím bučením a pískotem. Právě druhá polovina sezony 2009/2010 byla z jeho pohledu jedna z nejméně povedených částí fotbalové kariéry. O stránce osobní nemluvě. Terry si dokonce vyžádal desetidenní volno, vynechal zápas Carling Cupu a vydal se za ženou hasit to, co ještě plameny jeho nevěry nesežehly úplně.

Nakonec mu manželka Toni odpustila, ne tak Bridge, jehož zášť k bývalému spoluhráči a nejlepšímu příteli došla tak daleko, že odmítl znovu reprezentovat, aby se nemusel s Terrym potkávat na srazech Albionu. Vše pak vyvrcholilo vzájemným utkáním mezi Chelsea a Manchesterem City a proslulým okamžikem podávání rukou před zápasem. John ji Wayneovi podal, ten mu ovšem jen pohlédl do očí a svou ruku stáhl.

V reprezentaci pak k všeobecnému nadšení Terry přišel o kapitánskou pásku. Na mistrovství světa sice patřil do základní sestavy, avšak výkony rozhodně neohromil a jen utvrdil zlé jazyky v tvrzení, že už zkrátka není tím elitním stoperem jako z dob zpřed čtyř a pěti let. Jeho Anglie navíc v osmifinále dostala od nabuzených Němců „čtyřku“ a jela s ostudou domů.

Vše se nakonec v dobré obrátilo, Terry v sezoně 2010/2011 alespoň částečně oprášil svoji někdejší formu a znovu patří k základním kamenům neprostupné zdi Chelsea, která v úvodních sedmi kolech inkasovala pouze dvakrát. Přes všechny strasti, jež Terryho potkaly, a nebylo jich málo, se stále drží na výslunní anglického i světového fotbalu.

Ustál mediální humbuk kolem své osoby a relativně udržel svoji výkonnost na úrovni hodné hráče velkoklubu. Jediný hrající odchovanec Chelsea, legenda klubu, u níž si můžete být jisti, že na hřišti nechá celou svoji duši. Zkrátka kapitán na pravém místě… to všechno je John Terry.