Pro dnešní fotbalovou veřejnost znám spíše jako trenér – manažer. Však v ní také po boku José Mourinha a Avrama Granta v Chelsea nasbíral více úspěchu, než v té hráčské. Nás však přeci jen více zajímá ta. Ta část života, jíž spojil s modrým dresem a byla neméně zajímavá než manažerská. Stephen Clarke byl navíc v Chelsea zvolen do sestavy století a i proto je naším nejlepším pravým obráncem od roku 1992 po současnost právě on.

Narodil se ve Skotsku, v Saltcoats a tam také udělal své první krůčky po zelených pažitech. Fotbalový život načal jako malý špunt ve známé skotské líhni Beith Junior, odkud se v 18 letech přesunul do St.Mirren – jeho první profesionální štace. Po pěti letech a více než dvousetzápasové porci v nejvyšší skotské soutěži odcházel s puncem talentu, ale i ostříleného řízného beka do Chelsea. Za 442 tisíc liber.

Debut si odbyl 24.ledna 1987 proti Norwich City, první celý ligový zápas si pak připsal proti Sheffieldu Wednesday a od té doby se prakticky zabydlel na pravé straně obrany a nikoho jiného tam nepustil. Šťastný rok však nezažil, zatímco sezonu před jeho příchodem Chelsea bojovala o titul, s ním sváděla pouze záchranářské mise. Byly však úspěšné a Clarke byl za své výborné výkony odměněn nominací do nejlepší sestavy Football League (tehdejší nejvyšší anglická soutěž), která odehrála exhibiční utkání proti nejlepší světové jedenáctce i s Platinim a Maradonou v srpnu 1987 ve Wembley, na oslavu stého výročí vzniku soutěže.

Ročník 1987–1988 se zdál být už znovu z pohledu Chelsea dobrým, po prvních několika zápasech se usídlili na pěkném druhém místě a Clarke dokonce vstřelil první gól za Blues. Brzy však byla euforie zahnána a příznivci Londýňanů se probudili do až příliš kruté reality, z posledních 26 duelů vyhráli jen jediný a následoval sestup do Division Two. Naštěstí to byl jen krátký pobyt v nižší lize, v následující sezoně 1988/89 Chelsea o 17 bodů ligu vyhrála a vrátila se do Division One. V té době také nasbíral první reprezentační starty za Skotsko.

Světový šampionát v Itálii na obzoru a Chelsea znovu v nejvyšší lize. S těmito pocity vstupoval Clarke do sezony 1989/90. A vstup do ní byl stejně jako o dva roky dříve skvělý. První čtyři měsíce Chelsea lize dominovala, porážela soupeře zas soupeřem a Clarke sázel gól za gólem. Po listopadové výhře 1–0 nad Evertonem, kterou jedinou brankou zařídil právě Clarke, se Blues dokonce dostali na samotnou špici tabulky. V prosinci ovšem přišel velký propad a čtyři po sobě jdoucí porážky. To horší navíc přišlo v únoru na reprezentačním srazu, kde si Steve poranil záda a tak vydařená sezona, navíc okořeněná letním MS byla pro Clarkea u konce. Chelsea nakonec skončila na páté příčce a zvítězila Full Member Cup. Vše bez přítomnosti skotského pravého beka.

Následující rok pokračoval v tradici konce toho minulého. Clarke se nemohl nastálo prosadit zpět do sestavy, navíc ho trápilo zraněné tříslo, kvůli němuž znovu dva měsíce nehrál. Stejný problém ho pak skolil i v závěru sezony. Sezony, na kterou by Steve bezpochyby nejraději zapomněl. Bohužel, ani sezona 1992/93 nebyla právě procházkou růžovým sadem. Clarke do ní sice vstupoval v pozici zraněného, ale že se do hry dostane až v lednu skutečně nečekal nikdo. Chelsea navíc hrála bídně a zuby nehty udržela ligu. Vše se v dobré obrátilo v létě 1993.

Tehdy přišel do západního Londýna coby hrající trenér Glenn Hoddle. Pozice, kterou už v dnešním fotbalu nenajdete paradoxně přinesla Chelsea ovoce. A především pak Clarkeovi, jenž se pod novým manažerem probudil k novému životu. Ať už na pravém křídle či na své tradiční pozici pravého ofenzivního obránce předváděl parádní výkony a byl ústřední postavou týmu v cestě až do finále FA Cupu. Tam už ale Hoddleovi svěřenci neuspěli a Manchesteru United podlehli 0–4. I přesto byl Clarke po zásluze zvolen nejlepším hráčem Chelsea za rok 1994.

Sezona 1994/95 už ale znovu navrátila Blues zpět do šedivého průměru. Steve Clarke se znovu zranil a Chelsea bez něj bojovala pouze o udržení a rozptýlení umožnila pouze utkání v Poháru vítězů pohárů, kam se Chelsea probojovala díky skutečnosti, že Manchester United kromě FA Cupu vyhrál i Premier League a hrál tak Ligu mistrů. V PVP došli loňští finalisté nejstarší klubové soutěže až do semifinále, kde nestačili na pozdějšího vítěze Real Zaragozu.

V dalších sezonách působil Steve Clarke střídavě na pravé straně obrany a v jejím středu a to kvůli příchodu Dana Petrescu, jenž na Stamford Bridge zavítal v listopadu 1995. Od sezony 1996/97 se pak do středu defenzivní řady přesunul nadobro, protože nový manažer Ruud Gullit praktikoval systém 3–5–2. Po boku Franka Leboeufa předváděl i v 33 letech parádní výkony a v nepřítomnosti kapitána Dennise Wiseho dokonce přebral jeho pásku. Svými zkušenostmi táhl Chelsea honbou za FA Cupem, kterou slavně završil finálovou výhrou 2–0 nad Middlesbrough. Pro Chelsea to byla první velká trofej po 26 letech.

„Clarkeyho“ poslední sezona v modrém dresu, tedy 1997/98 mohla být ztěží úspěšnější. Začala sice penaltovou porážkou v Community Shieldu od Man United, ovšem v dalším průběhu získali Blues hned dvě jiné trofeje. Ve finále první vítězné soutěže, League Cupu (dnešní Carling Cup), hrál Clarke až od 75.minuty, když vystřídal Dana Petrescu. Velký triumf Chelsea však přišel právě až po jeho příchodu. Blues v prodloužení vstřelili dvě branky a zvítězili. Stejně jako loni v FA Cupu proti Middlesbrough, stejně jako loni 2–0.

V polovině května pak přišel úplný vrchol Steveovi kariéry. Byl to jeho vůbec poslední zápas za Chelsea a vyprodaný stadion ve Stockholmu byl velkého vítězství Londýňanů s Clarkem v jeho středu. Nastoupil ve středu obrany a stejně jako více než 30 tisíc diváků v hledišti byl svědkem velkého příběhu Gianfranco Zoly. Zola v 70.minutě přišel místo Tora Andre Floa na trávník a o dvacet vteřin později už proměnil Wiseho pas v nechytatelnou dělovku pod břevno.

Jediný gól zápasu stačil Chelsea k zisku trofeje a rozhodně nejlepšímu možnému ukončení hráčské kariéry pro nejlepšího pravého obránce v historie hrdého klubu.