Není vždy bezchybný. Nepatří k brankářům, kteří by zápas od zápasu předváděli strojově stejné výkony. Je to však gólman s obrovskou kvalitou, jenž dokáže v nejdůležitější momenty vytáhnout zákroky, nad kterými kroutí hlavou celý fotbalový svět. Proto a pro sto jiných vlastností je nejlepším mužem mezi třemi tyčemi Chelsea od roku 1992 po současnost Petr Čech.

Leckoho jistě překvapí, že se jistota dnešní Chelsea a české reprezentace málem ani mezi tři tyče nepostavila. Začínal jako útočník a až v 10 letech si v jednom z tréninků stoupl namísto zraněného spoluhráče do brány a zaujal natolik, že už v ní zůstal. Zatraceně povedená náhrada, co říkáte.

A tak se začala psát kariéra jednoho ze nejlepších brankářů planety. Petr Čech si svůj debut připsal už v 17 letech ve městě chmelařů FK Blšany a to rovnou na půdě Sparty Praha. Už ve své první sezoně mezi dospělými se dostal do povědomí široké fotbalové veřejnosti jako obrovský talent a naděje českého fotbalu. Není náhodou, že prošel všemi reprezentačními výběry, včetně jedenadvacítky, s níž vybojoval historické zlato na EURU 2002.

Český rekord a zlato z jedenadvacítky

V té době už měl v kapse smlouvu s tehdy suverénním gigantem na české scéně – s AC Sparta Praha. Klub z Letné vysázel Blšanům celých 20 milionů a rozhodně nemusel litovat. Po nezcela jistých výkonech Jaromíra Blažka dostal mladý brankář šanci na pozici jedničky a využil ji naprosto dokonale. Následujících deset utkání totiž Sparta neinkasovala a Petr Čech se nesmazatelně zapsal do kronik české nejvyšší soutěže šňůrou 903 minut bez inkasované branky.

Ani přes výjimečné výkony se Spartou titul nezískal. Svého prvního velkého úspěchu se ale přeci jen dočkal. V roce 2002 se ve Švýcarsku konal evropský šampionát kategorie U-21. Po nepřesvědčivých výkonech v základní skupině přišla přestřelka 3–2 v semifinále s Itálií a pak finále. Ve skupině Češi s Francií prohráli 2–0, ve finálovém utkání však již posíleni předchozími výsledky a díky báječným zákrokům Petra Čecha udrželi remízu 0–0 a v penaltovém rozstřelu už se do role hlavního hrdiny ponořil český brankář naplno. Ze čtyř pokusů za svá záda pustil pouze jediný a po úspěšném zásahu proti penaltě Jean-Alain Boumsonga propuklo nadšení v českém táboru naplno.

Do Evropy, ale kam?

Okamžitě po skončení juniorského mistrovství Evropy se o Čechovy služby začalo hlásit spousta velkých klubů, jako jeden za všechny jmenujme Arsenal. Petr se naštěstí do Londýna stěhoval až o dva roky později, jelikož v té době ještě nebylo sehnání pracovního povolení na Ostrovech procházkou růžovým sadem. Vysoký brankář tedy zvolil schůdnější cestu pozvolného růstu a zakotvil v provinčním francouzském Stade Rennes

Ve Francii zažil podobné zkušenosti jako ve svém první větším angažmá v Blšanech. Také Rennes zuby nehty drželi ligovou příslušnost a právě příchod Petra Čecha byl dost možná tím prvkem, jež je nakonec v Ligue 1 udržel. Pro Petra ovšem tyto dva roky znamenaly obrovské zocelení a to jak po stránce fotbalové, tak lidské. Zvykl si na tlak, jež ho jako drahou zahraniční posilu provázel a po odkroucení již zmíněných dvou sezon se mohl vydat na své první opravdu velké a zvučné angažmá. Smlouvu v Chelsea měl zajištěnou už v lednovém přestupním období 2004, londýnští se však s Rennes dohodli, že český rodák se do země věčného deště přesune až na konci sezony. Kromě přestupu do nově budovaného klubu v létě zaznamenal Čech další mezník.

EURO, MS – Petrův vrchol

12. června se pozornost celé fotbalové Evropy přesunula do Portugalska, kde vypuklo EURO 2004. Samozřejmě také za účasti české reprezentace, jež za účasti zlaté generace prožívala nejslavnější časy od dob Anglie 1996. Jak to už tak v českém týmu poslední roky bývá, do brány se postavil Petr Čech a znovu patřil k hlavním oporám týmu, jehož kroky zastavil až defenzivní fenomén novodobé fotbalové historie jménem Řecko. To se také nakonec „probránilo“ až ke zlatu. Nebyl to ovšem jen Milan Baroš, kdo z Čechů slavil individuální úspěch. Nejlepším brankářem turnaje byl totiž direktoriátem šampionátu zvolen, jak jinak, Petr Čech. Velká kariéra jednoho z nejpozoruhod­nějších fotbalistů na světě mohla začít.

V hvězdně nabitém kádru Chelsea si rychle vybudoval pozici jedničky, i přes silnou konkurenci v podobě Carla Cudiciniho. Prvních deset zápasů pak prokázalo, že volba José Mourinha není chybná – Chelsea totiž dostala jen dva góly a právě dokonale propracovaná obrana byla hlavním hnacím motorem Chelsea k prvnímu titulu Premier League po předlouhých 50 letech. Právě v sezoně 2004/2005 byl Petr Čech vyhlášen nejlepším gólmanem světa a rozhodně se nedá říct, že nezaslouženě. V průběhu tohoto veleúspěšného roku udržel Čech desetkrát za sebou nulu, což ve finále znamenalo 1025 minut bez inkasované branky a rekord Premier League. Ten držel až do 27.ledna 2009, kdy ho překonal Edwin van der Sar. Ani v Lize mistrů se Chelsea neztratila, její kroky zastavil až semifinálový soupeř z Liverpoolu. Navíc způsobem, o němž se dodnes spekuluje – nikdo nedokázal určit, zda projektil Luise Garcii skutečně překročil čáru či ne.

Následující sezona pak jen potvrdila nadvládu Blues nad fotbalovou Anglií, a již o Vánocích měli svěřenci José Mourinha značný náskok na zbytek tabulky. Ten si také Chelsea udržela až do konce soutěže a poprvé ve své historii obhájila ligový titul. Podařená sezona měla pro Čecha vyvrcholit na světovém šampionátu, kam jela česká reprezentace s puncem černého koně mistrovství. To ostatně potvrdil i vstup do turnaje, v němž Češi vypráskali 3–0 USA a rázně si řekli o postup ze skupiny. Pak však přišla krutá rána, ve druhém zápasu i přes Petrův fantastický výkon podlehli 0–2 a po další porážce stejným poměrem s Itálií se Brücknerovi svěřenci pakovali několik desítek kilometrů směr východ.

Huntův terč a moskevské zklamání

Pak přišla sezona 2006/2007 a s ní i osudový okamžik Petrovy kariéry. Běžela první minuta utkání mezi Readingem a Chelsea, když přemotivovaný Stephen Hunt naletěl do vápna a kolenem Čechovi rozrazil lebku. V tu chvíli se zastavil čas. Hráči Blues bezmocně volali na týmové lékaře, kteří bezvládně ležícího Čecha odnesli do přistavěné sanitky. Tehdy český gólman bojoval o život. Po třech měsících léčení se ovšem Čech dostal zpět do brány a od prvních zápasů ukázal, že ze svého talentu nic neztratil. Na konci této rozpačité sezony získala Chelsea obě domácí pohárové trofeje. V Premier League se však musela sklonit před Manchesterem United, také v Lize mistrů nedosáhla na triumf a vypadla – znovu v semifinále, znovu s Liverpoolem.

Následující rok se pro Petra stal opět nešťastným. Stejně jako pro José Mourinha, jenž po sérii špatných výsledků opustil lavičku Chelsea a dosazen byl dosavadní sportovní ředitel Avram Grant. Čech zůstal těsně před branami jak v FA Cupu, kde vypadl ve čtvrtfinále, tak v Carling Cupu, kde po Čechově zaváhání Chelsea padla ve finále proti Tottenhamu. Neuspěla ani v domácí Premier League, kde nestačila na Manchester United a na stejném soupeři si vylámala zuby i ve finále Champions League. Asi každý si vzpomene na prokletý trávník, jež se stal osudným Johnu Terrymu. Bolístky si chtěl český brankář zahojit na následujícím EURU 2008 v jeho oblíbeném Švýcarsku a Rakousku.

Pod palbou médií i trenéra

Zprvu to také na úspěch vypadalo, po perfektním Čechově výkonu v úvodním utkání právě proti Švýcarsku Češi vyhráli 1–0. Poté sice přišla porážka s Portugalskem, ale v závěrečném zápase s Tureckem měli Brücknerovci vše ve svých rukou. Ještě v 74.minutě Češi vedli 2–0, pak ale snížil Arda Turan a začalo pověstné turecké peklo. Až do posledních minut český národní tým držel postup na své straně, když to přišlo. Zdánlivě lehký centr Altintopa míří do rukavic české jedničky, jenže zrádný Europass Čechovi vypadává přesně na kopačku Nihata, jenž pohodlně vyrovnává. O necelé dvě minuty později navíc tentýž střelec nádherným gólem rozhodl o tureckém postupu. Zápas, po jehož shlédnutí se i dnes udělá nevolno leckterému českému fanouškovi, skončil 3–2 a za hlavního viníka byl označen právě Petr Čech.

Pro sezonu 2008/2009 byl na lavičku Chelsea dosazen reprezentační mág Luis Felipe Scolari a hned v úvodu angažmá prohlásil, že nikdo z jeho svěřenců nemá pod ním místo v sestavě jisté, mezi všemi jmenoval právě českého gólmana. Svých kvalit z národních týmů však nedostál a po špatných březnových výsledcích a výkonech týmu a následného pádu na třetí příčku tabulky byl nahrazen Guusem Hiddinkem. Pod odchod brazilského lodivoda se podle jeho vlastních slov podepsal mezi jinými i Petr Čech, jež nebyl spokojen s tréninky brankářů. Scolari zase kritizoval nepříliš jisté výkony české jedničky.

Nizozemský taktik dokázal nevídané, vytáhl klub zpět na dostřel od špičky a dostal do semifinále Champions League. Ani v jedné soutěži ovšem nakonec neuspěl. Zatímco v domácí lize na vítěze z Manchesteru zaslouženě ztratil 4 body, v duelu Ligy mistrů proti Barceloně už se o zaslouženosti postupu hovořit nedá. Je však zbytečné otevírat zocelené rány, Iniesta poprvé (a ne naposled, jak se budeme moci přesvědčit o rok později) ukázal čich na nejdůležitější góly sezony a londýnský celek poslal domů.

Cesta k oprášené slávě

Až další ročník přinesl konečně zadostiučinění a radost nejen pro Petra Čecha. Vládu nad Chelsea převzal po odcházejícím Hiddinkovi Carlo Ancelotti a hned první jeho zápas naznačil, jak se bude celá sezona odvíjet. Community Shield proti tradičnímu soupeři Manchesteru United dobře sice nezačal, Blues ovšem dokázali stav otočit, bohužel jen do 90.minuty, kdy se prosadil Wayne Rooney. Na penalty ale po sedmi neúspěšných rozstřelech Chelsea zvítězila a připsala si první trofej. Nemalou měrou k ní přispěl Petr Čech, jenž si rozvzpomněl na 7 let starý zážitek z EURA U-21 a dvě střely ze značky pokutového kopu lapil. K anglickému superpoháru po dobrodružné a vyrovnané cestě Premier League přidala po čtyřech letech právě tuto vysněnou trofej. Navíc ještě ve finále slavného FA Cupu udolala 1–0 Portsmouth a fanoušci modrého západolondýnského klubu mohli slavit první historický Double. Čech pak získal Zlatou rukavici za největší počet čistých kont.

Inu, jak se zpívá ve slavné písni ještě slavnější dvojice Voskovec+Werich: „Jednou jsi dole, jednou nahoře…,“ Petr si prožil dlouhé chvíle slávy, po nichž přišel pád. Dokázal se však z nepříjemných zranění a tlaku médií vymanit a znovu stojí pevně na nohou se vztyčenou hlavou. To je věc hodná velkým hráčům. Velkým brankářům, k nimž Petr Čech bezpochyby patří.