Tvrdí se o něm, že má nadpřirozené schopnosti a na cokoliv sáhne, to se promění ve zlato. Guuse Hiddinka provázejí úspěchy snad všude, kam vkročí, a ne nadarmo je tak považován za jednoho z nejlepších trenérů 20. a 21. století. Velký fotbalový světoběžník si vyzkoušel angažmá v různých koutech světa jak na klubové, tak i na reprezentační úrovni. A nikde nezklamal…

Hiddink se narodil krátce po 2. světové válce v nizozemském Varsseveldu a v místním klubu SC také načal svou fotbalovou kariéru. První profesionální smlouvu však podepsal až roku 1967 s De Graafschap, ve kterém s malými přestávkami strávil prakticky celou svou kariéru. Zkusil si sice i angažmá u PSV Eindhoven, NEC či amerických klubech, ale na žádné z těchto štací se mu příliš nedařilo a vždy se tak s povděkem do De Graafschapu vrátil. V klubu se navíc seznámil s Pietem de Visserem, mužem, který měl a stále má velký vliv na Hiddinkovu trenérskou kariéru.

Po ukončení aktivního hraní se stal asistentem kouče v PSV Eindhoven, který o tři léta později, v březnu roku 1987, převzal jako hlavní trenér. Hned v první úplné sezóně s klubem získal trebl, když vyhrál ligu, pohár i obdobu dnešní Ligy mistrů. Celkově za tři roky v klubu vyhrál tři nizozemské tituly, čímž postavil PSV do pozice jednoho z nejlepších klubů Holandska.

Následně se však Hiddink vydal na zkušenou do zahraničí, nejprve vedl turecké Fenerbahce, následně španělskou Valenciu, ale jelikož nedosáhl větších úspěchů, rozhodl se vrátit zpět domů a převzal nizozemskou reprezentaci. S tou předváděl velice účelný fotbal s důrazem na poslušnost a disciplínu, o čemž se přesvědčil například Edgar Davids, který byl po hádce s Hiddinkem poslán domů během EURA 96. Největšího úspěchu s reprezentací Hiddink dosáhl na světovém šampionátu v roce 1998, kdy se dostal do semifinále a vypadl až na penalty s Brazilci.

V létě se pak Hiddink znovu vydal do Španělska, kde postupně vedl Real Madrid a Betis Sevilla, ale ani tentokráte se mu na Pyrenejském poloostrově příliš nedařilo a tak v roce 2000 raději převzal jihokorejskou reprezentaci. Ač jeho začátky v Asii nebyly snadné, nakonec s týmem dosáhl historického úspěchu, když na domácím MS 2002 dovedl svůj tým až do semifinále turnaje, kde nestačil na Němce. Ač prohrál i zápas o třetí místo s Turky, byl jeho úspěch oceňován po celém fotbalovém světě. V samotné Koreji po Hiddinkovi pojmenovali stadion, v jeho rodném městě bylo otevřeno muzeum s názvem Guuseum.

Roku 2002 se znovu vrátil domů a převzal PSV Eindhoven, se kterým byl podobně jako při prvním angažmá nesmírně úspěšný. Za čtyři roky zde vyhrál tři ligové tituly, jeden domácí pohár, domácí superpohár a dosáhl také semifinále Ligy mistrů, ve kterém jen těsně podlehl AC Milán. PSV v této době také vychoval hráče světového formátu, při příklad jmenujme Park Ji Sunga nebo Marka van Bommela.

Během svého působení u PSV také současně přijal práci u australské reprezentace, se kterou se přes baráž s Uruguayí dostal až na MS roku 2006. Na něm dokázal s Australany postoupit ze základní skupiny a podlehl až ve vyřazovací části Itálii. Po skončení šampionátu opustil Hiddink jak australskou reprezentaci, tak i PSV, a upsal se ruskému národnímu týmu. S ním i s trochou štěstí postoupil na EURO 2008 a zde dosáhl dalšího velkého úspěchu, když se probojoval až do semifinále turnaje. Následné období už však tak úspěšné nebylo, Hiddink s Ruskem nezvládl baráž o MS 2010 a tak v létě téhož roku na lavičce Ruska skončil.

Ještě během svého působení v zemi proslavené vodkou a ropou však využil svého starého známého kontaktu de Vissera a na jaře roku 2009 se po vyhazovu Luize Felipa Scolariho dočasně ujal funkce trenéra Chelsea. Ve zpackané sezóně dokázal skomírající klub oživit a velice záhy z něj znovu udělat postrach celé Evropy. Dostal se až do semifinále Ligy mistrů, kde po hodně kontroverzním dvojzápase smolně vypadl s Barcelonou, dokázal tým vzkřísit i v ligové soutěži, ač na titul už nedosáhnul. Přesto s týmem získal cennou trofej, když vybojoval slavný FA Cup. Fanoušci Blues si přáli jeho setrvání v klubu, ale Hiddink dostál svému slibu a na konci sezóny skončil.

Po již zmíněném ukončení svého angažmá v Rusku možná trošku zklamal všechny své fanoušky, když se poněkud „uklidil“ na lavičku turecké reprezentace, odkud zamířil na lavičku Anži Machačkaly, kde působí dodnes.