Roku 1952 byl novým manažerem Chelsea jmenován Ted Drake, bývalý anglický reprezentant a hráč Arsenalu. Jako jeden z prvních trenérů vůbec zavedl nový, zajímavý trend. Před každým zápasem si se všemi hráči potřásl rukou a popřál jim hodně štěstí. Drake se snažil pozvednout klub po všech stránkách, nejen po té herní. Pro příklad uveďme, že změnil přezdívku klubu. Ano, právě tento trenér označil tým jako the Blues (my jsme tento název používali již u popisu dřívějších let, ve skutečnosti však o Blues můžeme hovořit až od tohoto momentu – pozn. redakce). Vyjma toho se v klubovém logu poprvé objevil lev – tedy zvíře, které v logu týmu najdeme i dnes. Co se fotbalových záležitostí týče, Drake pozměnil tréninkový režim, do kterého zařadil práci s míčem – věc, kterou v té době praktikoval málokdo. Pod jeho vládou výrazně vzkvétal mládežnický systém, zlepšil se i scouting hráčů. Drake navíc upustil od systému nakupování hvězd, které klub stály spoustu peněz a kýžený úspěch povětšinou nepřinesly. Namísto toho se soustředil na zodpovědné a čestné hráče, které sledoval v nižších soutěžích. Dále také nabádal fanoušky, přál si, aby do fandění dali celé své srdce a vždy stáli za klubem. Přes všechny tyto změny byl tým pod jeho vedením neúspěšný, v jeho první sezóně skončila Chelsea na 19. místě, jen bod od sestupu. Druhý rok už byl trošku lepší, avšak ani 8. místo nelze považovat za úspěch.

Vše se však změnilo v sezóně 1954/1955. Chelsea naprosto šokovala a po skvělé sezóně získala ligový titul. Pojďme si představit některé hrdiny z této sezóny. Nutno podotknout, že v kádru týmu nepůsobily žádné velké hvězdy. Branku nám hájil Charlie ‘Chic‘ Thomson, do hry nastupovali dva neprofesionální hráči – Derek Saunders a Jim Lewis. Pokračujeme, střední záložník Johnny ´Jock´ McNichol, křídelník Eric „Rabbit“ Parsons, levý záložník Frank Blunstone, obránci Peter Sillet a Ron Greenwood (ten se později stal trenérem anglické reprezentace), pravý bek Ken Armstrong, levý bek Stan Willemse a náš veterán – obránce John Harris. Jedinou opravdovou hvězdou byl tak zřejmě kapitán Roy Bentley, který v sezóně nastřílel 21 branek.

Chelsea tuto sezónu začala stejně špatně jako skončila v té předešlé a hned první čtyři utkání v řadě prohrála. Pro příklad uveďme prohru 5–6 s Manchesterem United datující se na 12. listopadu. Od tohoto dne však rozjela úžasnou sérii, kdy z následujících 25 utkání pouze třikrát prohrála a titul si zajistila jedno kolo před koncem, když porazila 3–0 Sheffield Wednesday. Hlavní zásluhu na zisku titulu mělo zřejmě to, že Blues dokázali porazit největšího rivala v boji o titul – Wolverhampton Wanderers. Na jejich stadionu Molineux zvítězili 4–3, ačkoliv krátce před koncem ještě prohrávali 2–3. V dubnové odvetě porazili „vlky“ 1–0 díky proměněné penaltě nařízenou poté, co kapitán Wolverhamptonu Billy Wright zasáhl míč směřující do brány rukou a zastoupil tak svého brankáře. Chelsea sezónu zakončila s 52 body, což byl od konce 1. světové války jeden z nejnižších bodových zisků postačující k titulu. V posledním kole se již jistí mistři setkali s „Busbyho dětmi“, které Blues sklonily velkou poklonu. Sezóna byla úspěšná i proto, že titulu ve svých ligách se dočkaly také mládežnické výběry Chelsea.

Vítězství v lize znamenalo to, že Blues se jako první anglický klub kvalifikovali do začínající evropské soutěže – Poháru mistrů evropských zemí, předchůdce dnešní Ligy Mistrů. V prvním kole se jim měl postavil švédský mistr Djurgardens. Proti tomu však byla Anglická fotbalová asociace, jejíž představitelé podporovali myšlenku, že anglické kluby by měly dávat přednost domácí soutěži. Pod tímto tlakem tak Chelsea nakonec z PMEZ odstoupila a účastnila se tak neoficiálního britského poháru, ve kterém se jí postavil Aberdeen. Skotský tým zápas vyhrál a Blues jako odměnu svému soupeři darovali talíř potisklý svým logem.

Chelsea nebyla schopna na úspěšnou sezónu navázat a v letech 1955/1956 skončila až na 16. místě. Tým stárnul a v dalších letech se pohyboval někde ve středu ligové tabulky. Jediným světlým bodem tohoto období byl Jimmy Greaves, jeden z božích fotbalistů akademie, který ve čtyřech sezónách nastřílel 124 ligových branek. Společně s Greavesem se v prvním týmu Blues pravidelně objevovali další mladíci, což však mělo za následek, že výkony těchto kluků a tím pádem celého týmu byly značně nevyrovnané. Jedním z nejhorších okamžiků tohoto období a snad možná i celé historie bylo 3. kolo FA Cupu v lednu 1961, ve kterém Blues potupně vypadli s týmem Crewe Alexandra, který hrál až čtvrtou nejvyšší soutěž. V červnu roku 1961 byl Jimmy Greaves prodán do AC Milán a výkony Chelsea šly rapidně dolů. Ted Drake byl v září toho roku vyhozen poté, co jeho svěřenci nestačili na Blackpool a po prohře 4–0 se na všechny své soupeře dívali ze dna ligové tabulky. Drakea nahradil 33letý hrající kouč Tommy Docherty. A o něm zase až příště.