V dalším díle rubriky Po stopách úspěchů se stručně poohlédneme za dalšími třemi trofejemi. Půjde o dva triumfy v dnes již zaniklém Poháru vítězů pohárů z let 1971 a 1998. Součástí článku je i méně důležitý Superpohár z roku 1998. V nadchá­zejících dílech rubriky už se zaměříme na poslední a přesto nejcennější poháry – Premier League.

Pohár vítězů pohárů 1970/1971

Po zisku FA Cupu z loňské sezóny se Chelsea kvalifikovala do prestižního a dnes již zaniklého Poháru vítězů pohárů. Do této soutěže (chcete-li poháru) se dostal každý, komu se v předchozí sezóně podařilo získat některou z domácích trofejí v jedné z evropských zemí. Blues tuto trofej získali před jejím zánikem ještě jednou, a to v roce 1998.

Londýňané byli neuvěřitelně rozjetí z minulé sezóny a v celé pohárové Evropě nebylo nikoho, kdo by je dokázal zastavit. Když se o to pokoušeli hráči řeckého Aris Thessaloniki, vypráskal tým vedený Davem Sextonem enormním skóre 6:2. V prvním zápase se totiž kluby rozešly smírně 1:1, kanonádu započali Blues až v odvetě, která tedy skončila 5:1, jak jste jistě poznali.

Dalším na řadě byla bulharská CSKA Sofia. Tam Chelsea poprvé a naposled musela svést třetí zápas, oba předchozí totiž skončily 1:0 a celkové skóre tedy činilo nerozhodný stav 1:1. V navíc odehraném duelu ale zaúřadovaly střelecké boty Davida Webba a Blues slavili postup. Ve čtvrtfinále měli narazit na zástupce Belgie Bruggy.

S tím už se tým ze Stamford Bridge pořádně natrápil. Po neuvěřitelném týmovém výkonu porazili Belgičané na svém hřišti své britské protějšky dvougólovým rozdílem a Blues se nervózně odebrali připravovat na odvetu. Zde ale už nastoupila ta stará dobrá Chelsea. I když… Devět minut před koncem stále ještě Londýňané prohrávali. Tedy spíše pomyslně prohrávali, ikazatel sice hlásil bezgólový stav, ale vzhledem k celkovému skóre domácí opravdu prohrávali. Chelsea se podařilo vstřelit rychlou branku, a když se pak o slovo přihlásil Peter Osgood, zápas se doprovázen rozpačitými pohledy hostí odebral do prodloužení.

Tam to dopadlo pro výběr Davea Sextona ale nad očekávání. Chelsea zatloukla ještě dva cenné hřebíčky do rakve Bruggy a po prodloužení se tedy začala chystat na souboj s dobře známými krajánky Manchesterem City. Druhý finalista, Real Madrid, mezitím vyřadil z dalších zápasů poslední britský klub, Cardiff. Poradil si i v semifinále, kdy poslal domů kádr PSV Eindhovenu.

Ale zpět k Chelsea. Manchester City byl v té době obhájcem trofeje, leč nepočínal si tak. Po prvním zápase jej domácí v tmavě modrém porazili 1:0, a když se ten samý výsledek opakoval i na dnešním Etihad stadium, vedení Blues začalo rezervovat letenky do řeckého Pireusu.

V prvním duelu se nerozhodlo, jednogólový účet na obou stranách se tedy musel rozrůst až v odvetném utkání. Tam dal o sobě opět vědět legendární Peter Osgood, toho doprovodil svým přesným zásahem i Dempsey a Chelsea mohla slavit. Krátce po vítězném finále byl vydán song „Blue is the color“, jenž byl později přepsán i do známé české písničky Františka Ringo Čecha „Zelená je tráva“ a jenž se také stala později hymnou samotné Chelsea.

Pohár vítězů pohárů 1997/1998

Ačkoli v ročníku 1997–98 Chelsea dokázala získat již podruhé ve své historii Pohár vítězů pohárů, cesta za jeho získáním nebyla úplně tak procházka růžovým sadem. V prvním kole sice svěřenci Gianlucy Vialliho narazili na bratislavský Slovan, který bez sebemenších potíží porazili dvoubrankovým rozdílem, avšak v další fázi soutěže už Blues pocítili hořkost porážky. Když přicestovali na půdu norského klubu FC Tromsø, prohráli 3–2. Italský kouč londýnského výběru tak musel svým svěřencům rázně promluvit do duše, poněvadž v odvetném duelu na Stamford Bridge fotbalisté domácího celku již přesvědčivě zvítězili 7–1.

Čtvrtfinále tak napínavý souboj nepřineslo. Chelsea bez sebemenších těžkostí postoupila přes španělský Real Betis do semifinále, kde jej čekala Vicenza Calcio. Italský tým během celé soutěže válcoval jednoho protivníka za druhým, a tak se očekávala velmi vyrovnaná bitva. Na apeninském poloostrově Chelsea nenašla recept na dobře bránící obranu Bianrossi, ale zato si spravila chuť v odvetě konané v londýnské metropoli Anglie, kde je díky brankám Poyeta, Zoly a Hughese čekala účast ve stockholmském finále proti Stuttgartu.

Zápas na Råsunda Stadium celou dobu provázela skvělá atmosféra třiceti tisíc přítomných diváků. Hrálo se čistě bez minimálního přerušování napínavého, avšak opatrného fotbalu. Čím více se blížil konec řádné hrací doby, tím více přibývala nervozita na kopačkách hráčů, jež netrpělivě čekali na vhodnou příležitost ke skórování. Nakonec se to podařilo až hlavnímu tahounovi Gianfrancu Zolovi, ten v jednasedmdesáté minutě poslal svůj tým do vedení a rozhodl tak o konečném výsledku. Chelsea svůj náskok dokázala udržet a mohla slavit druhý a zároveň poslední zisk Poháru vítězů pohárů od založení klubu.

Evropský superpohár 1998

Stručně se zmíníme i o jedné z méně významných trofejí, jaké kdy Chelsea získala. Když v roce 1998 získali její hráči výše zmíněný Pohár vítězů pohárů, čekalo je tak klání s vítězem prestižní Ligy mistrů. V této sezóně se to týkalo samozřejmě Chelsea a jejím soupeřem byl španělský gigant Real Madrid.

Finále se mělo odehrát na monackém fotbalovém stánku Stade Luis II. Nebyl to nijak ostře sledovaný duel, stadion navštívilo jen minimum diváků. Ovšem i za zraku těch několika málo oddaných příznivců si trofej poprvé odvezli i šampióni z Londýna. Zápas byl sic velmi vyrovnaný a hra se rovnoměrně přelévala, Blues ale jedinou brankou utkání spasila uruguayská hvězda Gustavo Poyet. Ten byl poté pochopitelně i vyhlášen hráčem turnaje. Pro trenéra Gianluca Vialliho to byl tak již třetí trofej během pouhých dvou let.