Když Chelsea roku 2009 započínala svou pouť nejstarší klubovou soutěží, vedl ji ještě trenér Luiz Felipe Scolari. Ten ovšem příliš nepřesvědčil, a tak ho později nahradil opěvovaný Guus Hiddink. Od Josého Mourinha neměli Blues lepšího lodivoda než právě tohoto postaršího sympatického chlapíka. Avšak přes všechnu svou úžasnost dokázal zachránit sezónu už „jen“ triumfem v FA Cupu. A o tom bude dnes řeč.

Otázka schopností Luize Felipe Scolariho, tzv. „Big Phila“, rozhodně není na místě. Svou manažerskou kariéru ověnčil mnoha úspěchy, především pak na reprezentační úrovni. V Chelsea mu to ale zkrátka nevyšlo, svou vizi nedokázal zcela přenést na hráče, zakazoval hráčům některé jejich rituály, znepřátelil si klubové hvězdy v čele s Petrem Čechem, Didierem Drogbou nebo Michaelem Ballackem a jeho odchodu už prakticky nic nebránilo. Ovšem ani nic nezabránilo. Na jeho místo dorazil ostřílený Holanďan Guus Hiddink, jenž svou štaci vzal ve stylu výpomoci a měl tak jen necelou půlsezónu na spásu celého klubu. Ale že se začaly dít věci…

Ale zpátky k FA Cupu. V něm se Chelsea představila poprvé v lednu 2009 zápasem proti Southendu United, jenž jim vybral los FA koncem listopadu. Tam však za vší marnosti dokázala uhrát jen neuspokojující remízu 1:1, musela se tedy hrát odveta na Roots Hall. V ní už hráči Blues našli bývalou sílu. Southen obdarovali výpraskem 4:1 a do Londýna si tak vezli cenný postup do dalšího kola. Přesto však už od úvodu utkání tým Luize Felipe Scolariho prohrával. Naštěstí ale zaúřadovala precizní práce záložní lajny a gólová aktivita dua Anelka – Kalou. K těm se svými brankami připojili i Michael Ballack a Frank Lampard.

Dalším, kdo se pokusil zkřížit s Chelsea síly, byl odvážný Ipswich Town. Ten se snažil využít špatného rozpoložení a nepříjemné atmosféry v kabině Blues, avšak střeleckou obuv nechal tehdy promluvit opět Michael Ballack. Ten navíc ještě před zápasem měl nejistý start, na tréninku jej totiž jeden ze spoluhráčů nešťastně nakopl a německý kapitán neměl zrovna dobré vyhlídky. Nakonec se ale přemohl a nastoupil, hned v devatenácté minutě dokonce vstřelil svou první branku. Když pak Ipswich dokázal srovnat, utnul jeho naděje další povedenou ranou z 59. minuty. Střeleckou listinu ještě v posledních minutách obohatil i Frank Lampard.

Nedlouho poté přišla na Stamford Bridge zásadní změna. Ruskému majiteli Abramovičovi zcela došla trpělivost a po ne zrovna růžových vyhlídkách a přesvědčivých výsledcích byl několika hráči nenáviděný Brazilec Scolari definitivně vyhozen. Tuto skutečnost uvítal například Didier Drogba, jemuž se konečně mohlo lépe dýchat. Pod Scolarim totiž zastával roli nepotřebného hráče. Ale třeba Frank Lampard byl mírně zklamán, že kouč nedostal více šancí. Tak či tak, Scolari se pakoval domů a fanoušci netrpělivě sledovali, co se bude dít.

Další zápas FA Cupu odkoučoval asistent Ray Wilkins. V té době již sice byl zpečetěn příchod zázračného Hiddinka, ale ten ještě jeden mač přenechal svému pobočníkovi, aby si pořádně zvykl na nové místo a na nové prostředí. Slavný Nizozemec však přitom stále vedl ruskou reprezentaci, tak či tak bylo tedy jisté, že na konci sezóny bude Chelsea hledat opět někoho nového.

Když přišel onen další zápas, kdy Blues čelili Watfordu, utkání se začalo vyvíjet tragicky. Blues prohrávali 0:1 a nad týmem se vznášel temný mrak nejistoty. Tehdy vzešly na povrch zemský první spekulace o Hiddinkově nadlidském umění. V druhém poločase totiž byla na hřišti úplně jiná Chelsea, po neuvěřitelném hattricku Nicolase Anelky Blues nakonec vyhráli 3:1. Postarší trenér sice zápas sledoval jen z tribuny, ovšem spekulovalo se, že „Zlatý Guus“ o pauze zavítal do kabiny a hráčům rázně promluvil do duše, takže i když prohrávali, zápas dokázali dovést do úspěšného finiše. Každopádně začala úřadovat nová Chelsea.

Hiddink byl totiž úžasný psycholog, manažer a taktické schopnosti u něj rovněž nestály v ústraní. Morálka a sebevědomí hráčů, jenž kdysi za vlády Josého Mourinha dosahovala nebeských končin, opět rapidně vzrostla a nový propracovaný plán se začal realizovat. A nakonec velmi úspěšně.

Když přišlo na řadu utkání s Coventry City, dostal už konečně svou šanci dosud znuděný Didier Drogba. Když se žezla chopil Scolari, zažíval nejlepší chvíle Nicolas Anelka. Drogba se stal nepotřebným. Snad až nechtěným. Když však dorazil Hiddink a sesadil Brazilce z pomyslného trůnu, chytl kapitán Pobřeží Slonoviny druhý dech. Už v patnácté minutě dokázal upravit skóre v prospěch hostí, a když se pak prosadil i robustní stoper Alex, sudí Bennett uzavřel zápas se skóre 0:2 a Chelsea jela dál.

Jestliže prozatím Chelsea měla poměrně štěstí na soupeře, o semifinále to rozhodně neplatilo. Blues bylo uloženo, aby vyjeli změřit síly na Wembley proti svěřencům Arsena Wengera. Duel se zařadil mezi ty vyrovnané, v osmnácté minutě načal skóre rychlonohý Theo Walcott, těsně před přestávkou se ale ke slovu dostal jeho modrý protějšek Florent Malouda. Druhá půle už trochu připomínala šichtu v masokombinátu. Žlutými karty byli obdarováni Denilson, Touré, Ivanovič, Ballack a nakonec i Drogba. Ten však dokázal v 84. minutě do zápasu znovu promluvit po nádherném pasu Franka Lamparda a chudák Fabianski už jen lovil míč ze sítě. Chelsea se probojovala do finále.

S příchodem úspěchů hráči poznali, že už si můžou s jistotou otevřít pusu. Náhle si začali na bývalého trenéra Scolariho stěžovat a vše, co v sobě po ty měsíce dusili, najednou vzešlo na povrch. Kouč Hiddink si však s hvězdami uměl poradit. Nakonec tyto „šelmy“ zkrotil a ukáznil jejich divoké povahy. Mezitím se však neodvratně blížilo kýžené anglické finále. V tom měla Nizozemcova družina čelit sveřepému Evertonu, ten postoupil díky penaltové impotenci Ria Ferdinanda a Dimitara Berbatova ze semifinálového rozstřelu s Manchesterem United.

Jestli si ale dokážete představit ten nejhorší vstup do nějakého zápasu, bylo to přesně to, co se stalo v květnovém finále anglického poháru. Jen několik málo chvil po úvodním hvizdu Howarda Webba se už dokázal prosadit Louis Saha a Petr Čech jen bezmocně kroutil hlavou. Tehdy se ale naplno ukázala Hiddinkova síla, kdysi by hráči pravděpodobně zpanikařili či by si snad nechali zápas otrávit. Fanoušky zvaný „Golden Guus“ však v týmu uměl udržet koncentraci a využil soupeřovy slabosti.

Hned dvacet minut na to se po vyzývavém centru Ashleyho Cola prosadil opět Didier Drogba. Ten po razantní hlavičce spolehlivě uklidil míč do sítě a na ukazateli skóre svítil stav 1:1. Do poločasu se už nic převratného nestalo, do kabin tak hráči odcházeli smírně. Po pauze, během níž pravděpodobně opět zaúřadovaly schopnosti Guuse Hiddinka, se díky dalekonosné střele Franka Lamparda Chelsea dostala do vedení. Při něm už zůstala a mohla se tak radovat ze záchrany sezóny a další trofeje pro mistra anglického poháru.

Po konci sezóny se Guus Hiddink opět vrátil k ruské reprezentaci a ke kormidlu Blues se dostavil Ital Carlo Ancelotti. Sezóna 2008/09 byla zprvu rozpačitá a v konečném důsledku měla dvě naprosto odlišné tváře. Zprvu se zdálo být vše zpackáno nepřesvědčivými a neefektivními rozhodnutími trenéra Scolariho, když však dorazil tolik opěvovaný spasitel Hiddink, Chelsea se proměnila na smrtící mašinu, jež dokázala nakonec potrápit i slavnou Barcelonu. A nebýt jistých okolností… Ale ne, to už je taky za námi. Tým ze Stamford Bridge čekala další náročná cesta, během níž se zapsali do historie, když se podařilo dobýt tolik ceněný a na západě Londýna doposud neviděný Double… Ale o tom až jindy.