Když se nedaří a trofeje jsou v nedohledu, je zde skvělá možnost podívat se po úspěších do historie. Dnešní Chelsea nezažívá zrovna pěkné chvilky, tak to chvíli tak nechme a nahlédněme do doby, kdy ty chvilky byly jedny z nejlepších. Do sezóny 1999/2000, do éry Dennise Wiseho, Gianfranca Zoly a dalších modrých velikánů, či do ročníku 06–07, kdy Stamford Bridge vládli svěřenci Josého Mourinha.

FA Cup 1999/2000

119. pokračování nejstarší klubové soutěže se mělo naposled na delší dobu konat v již tradičním Webley. Tomu byla po sezóně naplánovana potřebná rekonstrukce, nakonec však plány byly posunuly a fotbalová svatyně vydržela pohromadě až do září 2002. Teď ale zpět do let 1999–2000 a k cestě Blues za dalším prvenstvím v uznávaném anglickém poháru.

Chelsea měla hned na začátek o velkého soupeře méně. Manchester United na žádost anglické fotbalové asociace vzal za vděk prvním mistrovstvím světa klubů pořádaném v Brazílii. Když pak Blues drtivým výsledkem 6:1 smetla z povrchu fotbalového Hull City, navíc na jeho vlastní půdě, začaly se opět objevovat hladové naděje na zisk trofeje.

V onom zápase dal fotbalový bůh vyniknout zejména nádherným střelám z první. Nejdřív se takto prosadil Gustavo Poyet, poté za stavu 1:2 i Roberto Di Matteo. Poyet se se pak trefil ještě dvakrát a zkompletoval tak svůj hattrick, svou troškou přispěl i Sutton a vlastní gól si po nádherné akci Dennise Wise (dnes již něco téměř nepředstavitel­ného…) vstřelil jeden z nešťastníků Hullu. 6:1, hattrick Gustava Poyeta a postup do dalšího kola.

Tehdy měla Chelsea obrovskou sílu v rozdílových hráčích. Genialita Dennise Wiseho, Gianfranca Zoly či Roberta Di Mattea a dalších nedávala soupeřům moc šancí. Abych byl přesný, tak v sezóně 1999/2000 nejvíc nastupovala tato jedenáctka: De Goey – Petrescu, Desailly, Leboeuf, Babayaro – Wise ©, Deschamps, Di Matteo, Poyet – Zola, Flo. Tedy tým s pevnou francouzskou obranou, nápaditá a běhavá záloha, Gianfranco Zola, jehož nedokáži vystihnout stoprocentně výstižným synonymem, a robustní gólový kanonýr.

Což se všechno velkým způsobem projevilo v zápasech proti slabším soupeřům. Třeba v dalším pohárovém zápase s Nottingahamem Forest. Chelsea zcela ovládla první půli a Forestu nedovolila prakticky nic. 2:0 a Blues jedou dál, na Leicester. Ten už byl o něco odolnější a snažil se do posledních sil, avšak prohře 1:2 zabránit nedokázal.

Leckdo by si řekl, že s každým dalším postupem se obtížnost soupeře úměrně zvyšuje, to ale tehdy zdaleka neplatilo. Tým vedený Dennisem Wisem ve čtvrtfinále před zrakem vlastního publika rozbombardoval Gillingham 5:0, kde se gólově prosadily Tore Andre Flo, dnešní lídr John Terry, George Weah, Gianfranco Zola z penalty a nakonec skóre dovršil Jody Morris. Úchvatné.

Semifinálové klání přineslo na obou stranách jen jednoho gólového hráče. Za Stamford Bridge se trefil Gustavo Poyet, avšak hned dvakrát, a za St. James Park Rob Lee. Uruguayský záložník rozvlnil brankovou síť jako první, poté Magpies vyrovnali a v třiasedmdesáté minutě, jenž později byla klíčová i ve finále, opět modrá osmička získala gólový zápis. Tedy hotovo, 2:1 a finálový mač s Aston Villou klepe na dveře!

Finále anglického poháru je vždy očekávaným zápasem. V jiných zemích je národní pohár až v pozadí za ligou nebo evropskými poháry, v Anglii si však FA Cupu velice váží a je pro ně leckdy stejně důležitý, jako ligový titul. Ovšem před dvanácti lety začal zápas poněkud v nudném stylu a zůstal značně za očekáváními. Hrálo se jen na polovině hřiště, ani jeden tým si nedokázal vytvořit sebemenší šanci a do kabin hráči odcházeli smírně za bezbrankového sta­vu.

Ale slova trenéra Gianluca Vialliho na hráče měla pozitivní vliv, jak byl první poločas nudný, tak byl ten druhý atraktivní. Hrál se pohledný fotbal, agresivní, rychlý, s presinkem, přesnými přihrávkami a konečně i gólovým zápisem. V 73. minutě totiž dokázal zavěsit „makarón“ Di Matteo, jenž hravě překonal chybujícího Davida Jamese a se závěrečným hvizdem sudího Polla Chelsea slavila další zisk, v pořadí již třetího, FA Cupu.

FA Cup 2006/2007

Sezóna 2006/2007 byla tou poslední celou pro Josého Mourinha jakožto manažera Chelsea. Vinou vážných zranění Petra Čecha a Johna Terryho nedokázal na podruhé obhájit titul pro vítěze anglické Premier League a musel vzít za vděk „pouze“ triumfem v Carling Cupu a později i v FA Cupu, s čímž že zkrátka bohatý ruský oligarcha Abramovič nehodlal smířit. Řeč však nebude o kontroverzním Portugalci a jeho štrece v Londýně, ale o památném zisku FA cupu, okořeněném o nádherné finále. Tak směle do toho.

V ročníku 1999/00 se o pohár zapříčinili pravděpodobně nejvíce rozdíloví hráči. Tentokrát do toho silně zasáhly schopnosti trenéra, jeho reakce na průběh zápasů, schopnost dostat z každého jen to nejlepší, neuvěřitelné charisma a do jisté míry i tzv. fotbalové štěstí, jenž dnešní Chelsea už dávno opustilo… Ale zpět do roku 2007.

FA Cup pro Chelsea začal úžasně. Na Stamford Bridge dorazil Macclesfield Town a favorizovaní modří jeho hráčům nedali sebemenší šanci. Drtivým výsledkem 6:1, kdy se hattrickem blýskl Frank Lampard, jej poslali nemilosrdně domů a začali se chystat na čtvrté kolo, kde se měli postavit známému z minulé vítězné cesty anglickým pohárem, Nottinghamu Forest.

Ten však rovněž nedostal šanci. Stejně jako před sedmi lety se i teď hráči potáceli domů se sklopenými hlavami. V Londýně jim naložili třígólový výprask, který zavinili i netradiční střelci Andrej Ševčenko a John Obi Mikel. K dovršení konečného výsledku jim dopomohl jejich gólový protiklad, kanonýr Didier Drogba.

Ani v dalším kole Chelsea neupustila od brankových hodů. Narozdíl ode dneška si dokázala poradit s Norwichem City a znovu mohli diváci na Stamford Bridge zhlédnout góly Didiera Drogby a Andreje Ševčenka, tentokrát se k nim ale nepřipojil Nigerijec Mikel, ale hned další dva hráči – nevlastní syn někdejšího dělostřelce Arsenalu Shaun Wright-Phillips a fenomenální Michael Essien. Blues postoupili dál a čekalo je první klopýtnutí.

Před zraky vlastního publika jen zremizovali utkání s Tottenhamem 3:3, jenž se tedy muselo odehrát znovu, na White Hart Lane. Tam už ale výběr Josého Mourinha ukázal pravého týmového ducha a s klidem jej ze soutěže vyřadil. Trefili se opět jinak antistřelec Ševčenko a Wright-Phillips. Za Spurs pak alespoň snížil z penalty Robbie Keane. Nejen týmový duch, ale i skvělé taktické schopnosti výbušného Portugalce na lavičce zajistili Chelsea cenný postup přes sveřepý Tottenham, v semifinále se tedy měli potkat s Blackburnem Rovers.

Semifinále se hrálo na neutrální půdě, v Divadle snů, na Old Trafford. Tam začala lépe Chelsea. Opět se ukázalo, jak skvěle byli na zápas připraveni, když dokázal po nádherné akci, dnes již skoro nevídané, upravit skóre miláček publika, internacionál Frank Lampard. Když pak Rovers krátce po poločase srovnali, zápas se uchýlil do prodloužení. V něm zaúřadoval Michael Ballack, k míči se přesto dostal s notnou dávkou štěstí, pak ale pohotově a přesně prostřelil brankáře „domácích“ i dobíhajícího Mortena Gamsta Pedersena. Chelsea opět postupuje.

Již zrekonstruované Wembley mělo zažít jeden z nejlepších zápasů, jenž fotbalová Anglie v té době dokázala poskytnout. Chelsea proti Manchesteru United. Dva týmy, jenž dominovali britským fotbalovým pažitům a rovněž i dva fantastičtí trenéři, jejichž síla byla leckdy tou největší zbraní týmu. Ani jeden klub nehodlal udělat chybu, přijít tím o jistou prestiž a nahrát tím soupeři na další trofej. Oba týmy už totiž tehdy svou trofej měli zajištěnou. Manchesterský celek vládl anglické lize, Blues ligovému poháru.

Tento zápas byl opravdu spíše taktickou bitvou. Jak bylo řečeno – týmy hrály opatrně a podle toho to i vypadalo. Dominance se přelévala po krátkých intervalech ze strany na stranu, ani jeden z týmů však nedokázal rozvlnit síť soupeře. A dlouho očekávaný mač taky tedy dospěl do prodloužení. Tam převzali už sebejistě otěže domácí, jimiž byli samozřejmě hráči Chelsea, a ve 116. minutě promluvil Didier Drogba. Po další úchvatné akci, kdy si pohotově narazil se spoluhráčem Frankem Lampardem, nekompromisně a s lehkostí v nohách překonal brankáře Edwina Van der Sara a definitivně rozhodl o průběhu zápasu. Chelsea tak získala další pohár, v pořadí už šestý a zároveň i ten poslední za vlády Josého Mourinha.