Dlouhodobější návštěvníci našeho webu si jistě pamatují na sérií článků zabývajících se pohárovými triumfy Chelsea po celou její dlouhou historii. Dnešním dnem tato rubrika nalezne své pokračování, jako první přichází na řadu dvojitý zisk FA Cupu, nejstarší klubové soutěže, z let 1970 a 1997.

FA Cup 1969/1970

Sezóna 1969/1970 byla pro Chelsea zlomová. Konečně se podařilo získat prestižní anglický pohár, celým názvem Football Association Challenge Cup, jenž je nezbytnou součástí historie všech top týmů Albionu. V té době zažívali Blues léta slávy, tým okolo Petera Osgooda, Rona Harrise či Iana Hutchinsona byl v té době jeden z nejobávanějších na Ostrovech. Na síle onoho kádru dodával i sveřepý lodivod, slavný Tommy Docherty.

V ročníku 69/70 Chelsea bojovala v nejvyšší lize, do anglického poháru tedy zasáhla až z třetího místa. 3. ledna zavítal se vztyčenou hlavou na Stamford Bridge Birmingham, avšak po třígólovém výprasku a gólové absenci hostí se mlčky pakoval domů. Vítězství je ve fotbale, jakožto týmové hře, vždy zásluhou celého mančaftu. Občas ale vyčnívá práce jednotlivců, obvykle mimořádně nadaných fotbalistů, jimž bylo do vínku přidáno něco navíc. Zde byl onou hvězdou Peter Osgood, snad největší legenda jakou kdy Chelsea měla.

Dalším, kdo chtěl Blues na jejich cestě za slávou zastavit, bylo sebevědomé Burnley. Z Londýna si odvezli smírnou remízu, ovšem v odvetě už si Chelsea za pomocí dua Hutchinson – Osgood výhru utéct nenechala. Ti dva vůbec chytli fazónu, v lize dokázali dohromady nastřílet úžasných 53 branek. V pátém kole pak rozdílem třídy dokázal tým kouče Dochertyho potupit Crystal Palace a vidiny na zisk trofeje byly čím dál tím větší.

Birmingham, Burnley, Crystal Palace a v semifinále ani Watford neměli dost fyzických sil, aby dokázali náporu Chelsea odolávat. Tommy Docherty si hleděl kondice svých hráčů a v konečném důsledku se ta všechna dřina vyplatila. Když Blues zasadili těžké K.O. i Wafordu, jenž se musel potupně vracet domů s výsledkem 1:5 (dvěma góly opět přispělo duo Osgood – Hutchinson), čekal na londýnské hochy slavný Leeds a kýžené finálové utkání.

A je to tu. Finále anglického poháru klepe na dveře. Pouhých devadesát minut a sezóna může být jednou z těch nejlepších, nebo naopak zklamáním z uklouznutí těsně pod vrcholem. Jak málo v takové chvíli stačí, aby se rozhodlo. I když nakonec se vlastně nerozhodlo, podvakrát mělo gólově navrch Leeds, avšak branky Hutchinsona a Housemana poslaly týmy do odvety. Tehdy bylo tedy určeno, aby se finálové utkání nekonalo ve fotbalovém chrámu Wembley, nýbrž na slavném Old Trafford, Divadle snů.

Finálový mač začal. Nevraživost mezi oběma kluby byla na hřišti silně znát. Nádhernou fotbalovou podívanou tedy doprovázely i brutální zákroky, z niž bolí oči. Fanoušky Chelsea ale nebolely jen oči. Po brance Jonese z třicáté páté minuty se rozechvěly hlasy všech modrých příznivců. Dnešní kádr ze Stamford Bridge by už možná složil zbraně, tehdy však v týmu hrával i nevyzpytatelný čaroděj ze země Os. Peter Osgood, ten milovaný a zbožňovaný Osgood, poslal přesnou ranou zápas do prodloužení, kde se po dlouhém autu Hutchinsona dokázal prosadit Webb. A Chelsea se závěrečným hvizdem sudího Jenningse dospěla na konec své pouti ke hvězdám.

FA Cup 1996/1997

Když léta páně 1970 zvedal kapitán Ron Harris nad hlavu historicky poprvé trofej pro vítěze slavného FA Cupu, ještě netušil, že podobná scéna s jeho následovníkem v hlavní roli se bude odehrávat až o dlouhých dvacet sedm let později. Oním následovníkem byl samozřejmě legendární Dennis Wise, jeden z největších kapitánů a lídrů Chelsea. Právě pod jeho velením probruslili Blues anglickým pohárem s úžasným skóre 19:5.

Svou štreku načali hráči pod vedením hrajícího kouče Ruuda Gullita kláním proti West Bromwichi Albion. Ten byl ale spíše soupeřem na rozjezd, domácí totiž své protivníky porazili rozdílem třídy 3:0. Svými góly přispěli výše zmíněný Dennis Wise, letní posila (a později snad nejlepší hráč historie Chelsea) Gianfranco Zola a Craig Burley. Velikost a genialita Gianfranca Zoly byla v mnohých duelech klíčovým faktem, na hřišti většinou nebylo nikoho, kdo by mu byl roven.

Díky zprvu nešťastnému losu se mohli stamfordští chlapci těšit na proslulou delegaci z Anfield Road. Svou slávu stvrdil Liverpool skvělým předvedeným výkonem, nezaostávala ale ani Chelsea. Nakonec se misky vah přiklonily na stranu domácích, vyhráli ale prakticky oba týmy, jak Blues, tak i Reds ze sebe vydali maximum, předvedli to nejvyšší nasazení a disciplínu a srdce fotbalových příznivců jen plesala. Opět ale zaúřadovaly střelecké boty Gianfranca Zoly v doprovodu Marka Hughese a podvakrát i Gianlucy Vialliho. Ovšem pouhý gól byl jako nic oproti tomu, jak malý italský génius ztrapnil hráče Liverpoolu později…

Jediný zápas, který se musel kvůli nerozhodnému stavu opakovat, byl právě nadcházející duel s Leicesterem. Chelsea se sice ujala vedení, ale kvůli několika hrubým chybám v obranné hře přišly góly dnešního asistenta Roberta Di Mattea a Marka Hughese vniveč. V odvetě už ale kádr Nizozemce Gullita nezaváhal a po prodloužení poslal Leicester domů s nepořízenou. Poté Blues jen tak za pochodu převálcovali Portsmouth a hurá na Highbury!

Jen ne proti Arsenalu. Stánek Gunners pouze hostil semifinálový duel Chelsea a Wimbledonu, tam však stejně jako s Pompey nebylo o čem diskutovat – výprask 3:0 z kopaček koho jiného než Gianfranca Zoly za dvojité sekundace Skota Marka Hughese uhasil naděje wimbledonského mužstva. Výhra dala vzpomenout na legendární zápas s Leedsem z roku 1970 a hráči celí nedočkaví a plní očekávání vyrazili vstříc své slávě. V cestě stál už jen Middlesbrough.

Na finálový mač se přišlo podívat téměř 80.000 lidí, až tak byl naplněn fotbalový chrám ve Wembley. Když pak 17. května 1997 poprvé zazněl hvizd hlavního sudího Stephena Lodgea, vypukla ohromná bitva. V té měli od počátku navrch domácí, už v první minutě poslal míč do soupeřovy brány „makarón“ Di Matteo. Jednalo se o nejrychlejší gól v této soutěži, přesný čas byl 42 vteřin od výkopu. To byla pro Middlesbrough příliš velká rána.

I když… Na konci první půle přeci jen soupeřovi hráči dokázali protlačit míč do branky Blues, avšak z ofsajdové pozice, a proto branka nemohla být uznána za platnou. Chelsea tedy spokojeně odcházela do kabin za příznivého stavu 1:0 a s nádherným fotbalovým poločasem v nohách. Ten druhý už tak skvělý nebyl, pohledná hra už pravděpodobně nebyla na skladě. Gólově byl ale poločas stejný jako jeho předchůdce, Eddie Newton totiž sedm minut před koncem řádné hrací doby nechytatelnou ranou překonal brankáře Robertsona a Blues pak už jen s klidem dokráčeli vstříc dalšímu úspěchu.

Když na konci utkání pak Dennis Wise s hrdostí v očích sobě vlastní pozvedl triumfálně pohár pro vítěze FA Cupu a napodobil tak svého předchůdce Rona Harrise, dosáhl se svým týmem hranice nezapomenutelnosti. Opravdové hvězdy jako právě Wise, Zola, Vialli, Di Matteo, Hughes nebo Petrescu tak dali na moment zapomenout na své slavné předchůdce a vláda nad fotbalovou Anglií konečně opět patřila hochům ze Stamford Bridge. Což ostatně stvrdili výhrou v Community Shield ani ne o rok později. Ale o tom až jindy…