Londýnská Chelsea byla založena roku 1905 a na svůj první ligový titul si musela počkat dlouhých padesát let. Deset let po skončení druhé světové války se však konečně dočkala a kapitán Roy Bentley mohl nad hlavu zvednout pohár pro vítěze ligové soutěže, což se nikomu z Chelsea po následujících padesát let znovu nepoštěstilo.

Velký podíl na této senzaci měl trenér Ted Drake, jenž se Blues ujal v roce 1952. V prvních sezonách pod jeho vedením Chelsea příliš nezářila, na konci té první dokonce jen o jediný bod unikla sestupu do nižší soutěže. Druhá sezona již dopadla pro Blues daleko lépe, když se v konečném pořadí umístili na osmém místě a nechali za sebou všechny londýnské konkurenty. V tomto ročníku navíc First Division, jak se první anglická liga do roku 1992 jmenovala, na dlouhých osm let opustil Liverpool.

Nebyl to však jen kouč Drake, kdo se o zisk ligového prvenství zasloužil. Neméně důležitá byla také osoba kapitána Roye Bentleyho, obávaného střelce, jenž se na vítězství podílel 21 vstřelenými brankami. Pochválit však zaslouží celé mužstvo, obdivuhodné výkony zaznamenali hráči jako Frank Blunstone, Stan Wicks, brankář Chich Thompson, Eric Parsons nebo Stan Willemse.

Ačkoliv se londýnským fotbalistům podařilo vyšplhat až na stupínek nejvyšší, procházka růžovým sadem to rozhodně nebyla. Po slibném startu do sezony se motor poněkud zadrhnul a svěřenci kouče Drakea prohráli hned čtyři utkání v řadě. Za zmínku stojí uvést například divokou domácí porážku od „rudých ďáblů“ z Manchesteru v poměru 5:6. Drake však toto nepříznivé období přestál a odměnou mu byly zlepšené výkony, jež vyústily v to, že Blues po zbytek sezóny prohráli už jen třikrát.

O titulu definitivně rozhodlo předposlední kolo, kdy Chelsea na domácím stánku porazila Sheffield Wednesday v poměru 3:0 a odpoutala se od druhého Wolverhamptonu na klíčový rozdíl čtyř bodů. Závěrečná prohra na Old Trafford tak už tolik mrzet nemusela. Kde titul nakonec zakotví však rozhodly zejména vzájemné duely mezi Chelsea a jejím největším rivalem v boji o titul, obhájcem Wolverhamptonem Wanderers. Na Molineux Stadium, ačkoliv ještě pár minut před koncem prohrávala 2:3, Chelsea vyhrála 4:3. V odvetě, jež se hrála čtyři kola před koncem ročníku, „vlky“ porazila 1:0 díky proměněné penaltě nařízené po úmyslné ruce kapitána Wolves Billyho Wrighta, který se marně snažil zastavit míč směřující do brány.

Krom kapitána Bentleyho, který si mimo jiné v utkání s Wolverhamptonem připsal dvě branky, a již zmíněných Thompsona, Blunstona, Wickse, Parsonse či Willemse, v kádru figuroval i pracovitý obránce Ron Greenwood nebo dva neprofesionální hráči – Jim Lewis a Derek Saunders. Sezóna 1954/1955 byla úspěšná také pro mládežnickou akademii Chelsea, neboť i ta po skvělých výkonech během celého ročníku získala trofej.

Za celý ligový ročník si Chelsea na své konto připsala pouhých 52 bodů v 42 zápasech, což přesto stačilo na první místo. Od konce první světové války je to jeden z nejnižších bodových zisků postačujících k titulu. Celkem bylo odehráno 462 utkání, ve kterých padlo 1572 branek, tedy v průměru 3,4 gólu na zápas. Nikoho asi nepřekvapí, že se Chelsea na cestě za titulem mohla spolehnout na čtvrtou nejlepší ofenzívu a třetí nejlepší obranu, což ji zajistilo 81 vstřelených a 57 inkasovaných branek.