Sezóna 2004/05 se stala v mnoha ohledech nejúspěšnějším ročníkem v historii Blues. Po pomalém rozjedu, kdy jsme v prvních devíti zápasech vstřelili jen osm branek, se náš stroj rozjel naplno a válcoval jednoho soupeře za druhým. To vedlo hned k několika historickým milníkům – Chelsea po padesáti letech vyhrála ligový titul a k tomu přidala dva rekordní zápisy. Nasbírala totiž nejvyšší počet bodů v historii soutěže (95) a inkasovala nejméně branek (15). O triumfu modrých prakticky nebylo pochyb, do čela soutěže se dostali už v listopadu po výhře nad Evertonem a od té doby výsluní neopustili. Za celou sezónu prohráli jediné utkání a hned devětadvacet jich vyhráli. Na skvělé bilanci co do počtu obdržených branek se podílela zejména čtveřice Claude Makelele– John Terry – William Gallas – Petr Čech. Český brankář dokázal vychytat neuvěřitelných 25 čistých kont a vytvořil tehdejší rekord v neprůstřelnosti, jež čítal 1025 minut. Úžasné ligové tažení ještě podtrhla výhra Carling Cupu, který jsme získali díky finálovému skalpu Liverpoolu v poměru 3:2.

Na evropské scéně se Chelsea proslavila zejména řadou momentů a událostí, které zřejmě navždy zůstanou pevně vyryty na památní desce Ligy mistrů. Po hladkém postupu ze skupiny jsme se ve vyřazovací části potkali s velice silnou Barcelonou. V prvním utkání na Nou Campu jsme se sice ujali vedení, ale po kontroverzním vyloučení Didiera Drogby dokázali Katalánci otočit a vyhrát 2:1. José Mourinho tehdy obvinil kouče Barcy Franka Rijkaarda z manipulace rozhodčího Anderse Friska, jenž se následně stal terčem vzkazů a výhružek, které vedly ke konci jeho kariéry. Mourinho byl tehdy za svou prostořekost potrestán a dvě utkání si musel odsedět na tribuně. Rovněž odveta na Stamford Bridge se zapsala do dějin fotbalu, Chelsea díky skvělému nástupu brzy vedla 3:0, ale kouzelník Ronaldinho dvěmi brankami naklonil misku vah na stranu Barcy. O našem postupu znovu trošku sporným gólem rozhodl až John Terry. Po vyřazení Bayernu jsme se v semifinále utkali s Liverpoolem a celé dvojutkání rozhodla jediná branka Luise Garcii, která s největší pravděpodobností vlastně ani nebyla. Tím účinkování Blues v Lize mistrů skončilo.

V dalším ročníku Chelsea navázala na ligový úspěch z posledního roku a obhájila titul. Ten získala zejména díky skvělému startu – vyhrála prvních devět ligových utkání a v jednu chvíli měla pohádkový náskok 18 bodů na největšího rivala Manchester United. Tento náskok se ve finálním zúčtování ukázal jako klíčový, jelikož United v závěru sezóny mocně dotahovali. Blues však titul nepustili a stali se prvním londýnským klubem od roku 1930, jež obhájil ligové prvenství. Jejich domácí bilance 18 výher a jedné remízy byla navíc nejlepším výsledkem od roku 1907, kdy podobného úspěchu dosáhl Newcastle United. V pohárech už se Chelsea tolik nedařilo – v Lize mistrů se musela sklonit před Barcelonou a v FA Cupu byl nad její síly Liverpool.

Ročník 2006/07 už tak úspěšný nebyl a Chelsea ligovou scénu vyklidila starému známému Manchesteru United. Chuť si tak spravila alespoň v pohárech – v Lize mistrů sice v semifinále nestačila na Liverpool, ale na domácí scéně uzmula obě ušaté trofeje. Carling Cup po výhře nad Arsenalem, FA Cupu pak po zdolání rivala Manchesteru United. Zhoršující tendence výkonů londýnského klubu však nabírala na obrátkách a po bídném startu do dalšího ročníku si „nejlepší kouč světa“ Mourinho musel balit kufry. Jeho nástupcem se stal Izraelec Avram Grant.