Životopis

Jedněmi nenáviděný, druhými milovaný. Podle některých oprávněně sebevědomý, podle jiných nemístně arogantní. Ať už je náš názor na portugalského kouče Josého Mourinha jakýkoliv, jedno mu upřít nelze – patří mezi nejlepší fotbalové trenéry, co kdy na světě existovali. Nejen, že to o sobě sám Mourinho tvrdí, ale hlavně to dokazují úspěchy, kterých dosáhnul.

José Mário dos Santos Félix Mourinho toho coby aktivní fotbalista příliš nedokázal, pohyboval se výhradně na portugalské půdě, ale v žádném z klubů, ve kterých působil, se nestal oporou. V relativně mladém věku tedy s fotbalovou kariérou skončil a pustil se do pro něj mnohem zajímavější práce – na začátku 90. let dělal tlumočníka Siru Bobby Robsonovi, který se pohyboval v portugalském fotbale. Během této práce od slavného kouče pochytil spoustu informací, které ve své následné kariéře úspěšně využíval.

Po drobných štacích u portugalských klubů převzal roku 2002 Porto a okamžitě prokázal, že patří mezi trenérskou elitu. Hned v první sezóně získal titul, pohár a zvítězil v Poháru UEFA, další ročník pak portugalský titul obhájil a šokoval i na evropské scéně, když s podceňovaným Portem vyhrál prestižní Ligu mistrů. Nabídka od velkého evropského klubu na sebe nenechala dlouho čekat, laso Mourinhovi hodila bohatá Chelsea.

Portugalský stratég při své první tiskové konferenci prohlásil: „Chelsea má top hráče a – omluvte mojí aroganci – ale nyní také top trenéra. Jsem jednička.“ Šokoval tím všechny. Jenže hned ve své první sezóně vybojoval s Chelsea titul v Premier League, vůbec první po dlouhých padesáti letech! Získal také titul v Carling Cupu a v Lize mistrů se dostal až do semifinále. V další sezoně pak titul obhájil a získal Community Shield. V sezoně 2006/2007 se hodně spekulovalo o jeho odchodu, ale po některých dobrých výkonech a zisku obou domácích pohárů nakonec své místo udržel. V září roku 2007 byl však po nepřesvědčivých výkonech přece jen propuštěn.

Jeho další kroky směřovaly do slunné Itálie, konkrétně do milánského Interu. Zde strávil dvě nádherné sezóny. Během té první získal s týmem, který zdědil po Robertu Mancinim, italský superpohár a Scudetto. Před tou druhou sice trochu alibisticky hlásil, že „není Harry Potter a tohle není tým, který si vysnil.“ Přesto se v květnu prezident klubu Masimo Moratti mohl radovat hned ze třech neprestižnějších trofejí. Mourinho se svým týmem obhájil italskou ligu a do sbírky trofejí přidal i poháry Coppa Italia a Ligy mistrů. Tým okolo Wesleyho Sneijdera či Diega Milita však brzy opustil. Místo se totiž uvolnilo v královském klubu z Madridu…

Při jmenování staronového prezidenta Realu Madrid Florentina Peréze, se mohlo světoznámé San Bernábeu těšit na velké věci. Ambiciózní šéf se rozhodl pustit do druhého dílu svého slavného projektu Galacticós. Princip byl jednoduchý – přivést do klubu nejlepší hráče z celého světa za každou cenu. A tak se stalo, že do centra Pyrenejí dorazila superstar Cristiano Ronaldo, tehdy ještě opěvovaný Kaká, talent Karim Benzema, zkušení Xabi Alonso s Alvárem Arbeloou či mladý Esteban Granero. Prvotřídní jachta měla brzy dostat prvotřídního kapitána. Tím se měl stát právě José Mourinho, po kterém Peréz už dlouhou dobu toužil.

Výsledek ovšem tak úchvatný nebyl. Konkurence v podobě rozjeté Barcelony přibrzdila královský tým v rozletu. V první Mourinhově sezóně u celku Bílého baletu získali Galacticós pouze Copa del Rey – španělský národní pohár. Rok na to do vitríny trofejí přibyl i pohár pro vítěze španělské La Ligy. Později se dostavil po dlouhé bitvě i španělský superpohár. Tím však výčet Mourinhových úspěchů končí, tolik žádanou Ligu mistrů vyhrát nedokázal a v domácí soutěži dominoval pouze jednou ze tří pokusů. Nedá se nic dělat, Mourinho musel z Madridu pryč.

Často se říká, že čas zahojí mnohé rány. V případě Romana Abramoviče a Josého Mourinha tomu tak skutečně bylo. Hned po Portugalcově uvolnění ze služeb Realu po něm Abramovič se svými funkcionáři skočil. Chelsea, jedna ze dvou Mourinhových fotbalových lásek, potřebovala pořádně nakopnout nikdo lepší než člověk, který s ní v novodobé historii jako jediný dosáhl konzistentních úspěchů, nepřišel v úvahu. Tak se tedy cesty Blues a Mourinha opět zkřížily, otázkou ale je na jak dlouho … ?