Očima fanouška: Smolná prohra

Jose Mourinho pokračoval s osvědčenou sestavou i rozestavením – jediná změna byla vynucená, vykartovaného Matiče tak nahradil John Obi Mikel. Newcastle nasadil také poměrně očekávanou sestavu, do které se vrátil vykartovaný Sissoko a po zranění také Coloccini. Mohli tak nasadit fyzicky velmi dobře vybavenou středovou trojici Tioté, Colback a Sissoko, kteří nám měli pobyt na hřišti znepříjemnit.

Osobně jsem si všiml jednoho drobného systémové rozdílu v naší hře – přišlo mi totiž, že jsme Hazarda uvolnili z defenzivní činnosti, tudíž měl jen minimální povinnosti ve chvíli, kdy jsme neměli míč, místo toho zůstával v pozicích, odkud mohl okamžitě rozjet nebezpečný protiútok při zisku míče. Pohyboval se také daleko více uprostřed hřiště, než bývá obecným zvykem – do těchto prostorů se samozřejmě rád stahuje, stejně tak se ale často nachází i u postranní čáry, přičemž zejména v první půli okupoval Eden výrazně středové pozice. Tím trochu ztížil bránění Janmaatovi, který nevěděl, zda Edena přenechat, nebo u něj zůstat a odkrýt tak svou stranu. Na začátku střetnutí to vypadalo, že tato drobná úprava bude slavit úspěch – Hazard totiž rozjel několik slibných brejků, kdy měl možnost individuálně v rychlosti atakovat obrannou řadu soupeře. Je bohužel škoda, že v ani jednom případě jsme rozjíždějící akci nedotáhli do ideálního konce – jednou sám belgický křídelník vystřelil vedle, podruhé zase připravil skvělou pozici Willianovi, který mířil jen o kousíček vedle.

Poslouchal jsem také sobotní hodnocení Shearera v Match of the Day, podle kterého Chelsea výrazně postrádala Matiče. S tím nesouhlasím – je tedy jasné, že absence tak dobrého a typologicky ideálního hráče, kterým Matič je, tým pocítí, nicméně Mikel jej v činnostech, ve kterých mohl, zastoupil velmi obstojně. Defenzivní struktura naší středové dvojice rozhodně narušena nebyla, ačkoliv hlavní rozdíl samozřejmě tvořilo množství hřiště, které oba pokryjí. Matič je dominantní v ofenzivní i defenzivní fázi, sám dokáže míč přivést, sám dokáže adresovat skvělou přihrávku a s míčem pracuje velmi rychle. Nigérijec je přeci jenom hráč s trochu omezenějšími schopnostmi, který se omezuje na pokrývání prostoru před stopery a jednoduché pasy na kreativnější spoluhráče.

Jinak se mi prvních 30 minut zamlouvalo, zejména v pasáži 15 – 30 minut jsme svého soupeře zamkli a vypracovali si velmi solidní tlak, ze kterého pramenilo několik náznaků – zblokovaná střela Costy, zablokovaný náběh Hazarda na vápno, po kterém následovala střela Fabregase z hranice vápna těsně vedle a do tohoto úseku patřila také Willianova střela těsně vedle. Newcastle totiž nebránil tak hluboko a úzko jako Sunderland, působil přece jenom o trochu ofenzivnějším dojmem. Krajní záložníci v tomto případě nestrávili tolik času v pozicích krajních obránců, tudíž se nám několikrát povedlo adresovat přihrávku mezi krajním obráncem a záložníkem do křídelního prostoru na Williana/Ivanoviče, odkud pak mohl přijít nepříjemný střílený centr.

V podstatě jedinou výraznou výtku bych měl k posledním 15 minutám první půle. V tu chvíli jsme úplně vypadli z role a ztratili půdu pod nohama. Nedokázali jsme udržet míč, kazili jednoduché míče, Fabregas se snad třikrát za sebou pokusil o dlouhý míč za obranu, kterým balón akorát odevzdal (na jeho standardy podal špatný výkon, zejména množství zkažených přihrávek bylo nebývalé vysoké), tudíž se Newcastle dostal do utkání a vypracoval si i svou největší šanci, kterou neproměnil Colback. Pozitivní každopádně bylo, že jsme tuto slabší chvilku přežili bez inkasované branky.

Do druhé půlky jsme vstoupili v podobném duchu jako do první, opět jsme měli převahu, vypracovali si několik dobrých momentů – Hazardův vynikající střílený centr na zadní tyč z nějakého zvláštního důvodu neatakoval Costa, Mikel zase v parádní pozici po standardní situaci zamířil úplně mimo – jenže opět žádný z nich nepřetavili v branku.

Navrch jsme si sami podrazili nohy, protože inkasovaný gól byl děsně laciný. Nedostali jsme jej kvůli nějakému konkrétnímu taktickému nebo systémovému problémů, šlo v podstatě o situaci, které jsme tento ročník čelili snad stokrát. Postupný útok soupeř dovede do strany, odkud následuje v tomto případě střílený centr. Frustrující je, že jsme oba střední obránce měli v dobrých pozicích, jenže Cahill nezvládl poměrně jednoduchý odkop, přičemž míč ještě tečoval tak nešikovně, že šel přesně mimo Terryho dosah. Courtois už s něčím takovým nemohl dělat vůbec nic.

Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Nejprve na hřiště za Oscara přišel přímočařejší Schürrle, což znamenalo drobné přeskupení řad, kdy se doprostřed přesunul Willian a Němec zaujal jeho místo na pravém křídle. Po deseti minutách od inkasované branky provedl Mourinho další dvě změny – za Azpilicuety přišel Luís a za Williana Drogba.

Prakticky okamžitě jsme změnili styl hry, přičemž jsme se snažili o přímočařejší fotbal. Luís měl na levé straně přinést ofenzivnější pojetí a hlavně kvalitní centry, Drogba pak velkou fyzickou sílu a měl být také cílem pro centrované, případné nakopávané míče. Tenhle styl začal dělat Newcastlu potíže a s Drogbou si nevěděli rady. Navrch se dostali pod výrazný tlak, bránili už velmi hluboko a úzce, přičemž většinou jen odkopávali z obrany do útoku. Po sklepnutí Drogby byla střela Costy na poslední chvíli zblokovaná, přičemž 15. minut před koncem přišel ten úplně rozhodující moment – po velmi chytré zpětné přihrávce Ivanoviče pálil Hazard jen do tyče, abychom po jednom z velmi mála rychlých kontrů soupeře inkasovali podruhé (ani tady nemůže mít Gary čisté svědomí).

Potěšilo mě, že jsme se nesložili a nenechali utkání umřít – samozřejmě jsme měli i štěstí, protože jen po několika desítkách vteřin následoval zmatek v obraně soupeře, který Taylor ukončil hloupým faulem na Schürrleho, čímž oslabil svůj tým. Nám se navrch okamžitě podařilo snížit.

Posledních 10 minut se pak neslo ve znamení našeho obrovského tlaku – hráli jsme velmi přímočarý fotbal, vynechávali zálohu z přechodové fáze a jednoduše kopali dlouhé míče na Drogbu, který v nich byl dominantní jak za starých časů. Předvedl vážně mimořádný výkon a opět mi připomněl, jak vypadala jeho hra zády k brance v době, kdy byl na vrcholu své kariéry. K vyrovnání nám nechybělo moc – vzpomeňme šanci Costy, střelu Luíse a několik dalších závarů v pokutovém území. V těchto momentech nám víc než kdy předtím scházelo štěstí – potřebovali jsme totiž jeden dobrý odraz, jedno prodloužení míče do ideálního prostoru, které ale přes všechno snažení nepřišlo.

Šňůra 23 utkání bez prohry je tedy u konce. Musím ale souhlasit s Mourinhem – asi nikdo z nás nemá rád prohry, mnoho z nás je dokonce nenávidí. Nicméně zrovna v sobotu to byl ukázkový případ, jak se prohrát může – hráči odevzdali maximum, na konci opravdu tlačili a sahali po vyrovnávacím gólu, která nám tentokrát nebyl souzen. Kdybych osobně měl hledat pozitiva, potěšila mě hlavně reakce týmu na stav 0:2. Vyvinuli jsme opravdu velkou převahu, což v posledních letech nebývalo úplně zvykem. Chyběl snad jen vyrovnávací gól k tomu, abych o charakteru tohoto týmu neměl vůbec žádné pochybnosti, každopádně i takhle mám v současný tým stále větší a větší důvěru.