Očima fanouška: Těžká bitva

Na začátek bych se chtěl omluvit, protože v poslední době tyto články na webu scházely. Bohužel jsem neměl zrovna mnoho času, tudíž jsem se k psaní nedostal. V nejbližších týdnech by se ale všechno mělo vrátit do starých kolejí, tudíž by mé analýzy již neměly chybět.

Teď k zápasu – Jose Mourinho nasadil potřetí v průběhu jednoho týdne totožnou základní sestavu. Post levého beka tedy obsadil Azpilicueta, na pravém křídle operoval Willian a na hrotu Diego Costa. Na ostatních pozicích dostala důvěru stabilní, prověřená jména.

Nebývá úplně standardní, aby stejná sestava odehrála 3 utkání během nějakých 7 dní. Naší výhodou ovšem bylo, že jsme v soubojích se Schalke či West Bromem o výsledek bojovali jen necelý poločas. Domácí utkání s WBA bylo rozhodnuté za 30 minut, venku na Schalke jsme potřebovali minut 45. Vzhledem k tomu, že se většinu hracího času střetnutí jen dohrávala, se dalo předpokládat, že hráči příliš unavení nebudou.

Pravdou ovšem je, že jsme narazili na fantasticky připraveného soupeře. Sunderland měl jasný herní plán a strategii, kterou se jim podařilo splnit naprosto do puntíku. Četl jsem spoustu názorů na náš výkon – podle některých byla problémem únava, podle některých přístup hráčů (ten se kritizuje snad vždy, když se nevyhraje), ovšem podle mě musíme hledat hlavní příčinu naší ztráty a nepříliš povedeného výkonu právě u soupeře.

Nejde jen o to, že se rozhodli bránit – takové rozhodnutí ostatně může udělat kterýkoliv tým na světě. Ocenit se musí především kvalita toho defenzivního provedení. Jsem si zcela jistý, že není lehké takovýto výkon předvést – krajní záložníci totiž hráli v podstatě jak krajní obránci, nemohli si dovolit ani na okamžik ztratit koncentraci, jelikož by mohl přijít nepříjemný trest. Střední záložníci zase do hry vložili neuvěřitelné množství energie, byli schopni se dostat velmi blízko našim hráčům a neustále jim dýchat na záda, podstupovat souboje a odebírat jim míče, čímž dokonale narušili naši kombinační hru. Zároveň zůstali nebezpeční i směrem vpřed – viděl jsem zápas Sunderlandu s Arsenalem, kdy se snažili o podobný defenzivní výkon, jenže jejich protiútoky v podstatě neexistovaly, svého soka vůbec nestrašili, tudíž bylo na hřišti jen jedno mužstvo, které mohlo skórovat. O téhle sobotě něco takového říct nemůžu – Sunderland si totiž dost možná vypracoval i lepší příležitosti.

Samotné utkání bych si dovolil rozdělit na dvě části. První fáze trvala do nějaké 30. minuty, druhá pak od tohoto momentu až do konce střetnutí. Nešlo přitom o žádnou hmatatelnou změnu v rozestavení či herního plánu jednoho z mužstev. Vše zůstávalo stejné – Sunderland bránil velmi, velmi hluboko, kdy jeho obranná čtveřice působila na hodně úzkém momentu (byly tak momenty, kdy jste mohli vidět v podstatě 4 hráče na pozicích, které normálně okupují stopeři), kraje hřiště vyplňovali krajní záložníci, přičemž po každém zisku míče následoval pokus o přímý, rychlý přechod vpřed do uvolněných prostorů. Chelsea oproti tomu měla spoustu času na míči, mohla využít prakticky vlastní a ještě část soupeřovy poloviny, než se dostala pod jakýkoliv tlak. Výsledkem tak byla masivní optická převaha, jenže se nám nedařilo tuto herní dominanci přetavit v nebezpečné akce.

Osobně si myslím, že hlavní rozdíl mezi dvěma pasážemi byla hlava. V první půlhodině jsme totiž hráli poměrně slušně – neměli jsme mnoho příležitostí, nicméně to v utkání takového profilu jednoduše nemůžete čekat – navzdory tomu jsme trefili tyčku střelou z dálky, která ale byla z vypracované pozice, vyslali do šance Ivanoviče a měli ještě pár střel, které mohly být nebezpečné, kdyby je zejména Lee Cattermole nezblokoval. V těchto chvílích jsme byli trpěliví, své útoky se nesnažili zbytečně urychlit, přesouvali jsme hru ze strany na stranu a čekali jsme na vhodný moment, kdy bylo rozumné vyslat kolmou přihrávku, případně zakončit.

Po oné půlhodince jsem ovšem začal mít dojem, že se nám Sunderland naboural do hlavy. Největší nebezpečí hry do absolutně hluboké, neprostupné defenzivy není ani tak v tom, že vás tato hradba díky vlastní kvalitě ubrání, z mého pohledu je mnohem větší hrozbou fakt, že vaši ofenzivní hráči sami znervózní a začnou hrát jinak, což pak hraje do not bránícího týmu. Je velmi snadné si před úvodním hvizdem zvolit nějaký herní plán, každopádně je velmi složité se od něj neuchýlit a pokračovat v něm i ve chvíli, kdy se nedostanete do vedení. Něco takového se nám, dovolím si tvrdit, úplně nepodařilo.

Po půlhodině hry jsme totiž ztratili tlak a tím pádem i půdu pod nohama. Začali jsme kazit přihrávky v přechodové fáze, začali jsme střílet z nesmyslných pozic z dálky – což obvykle znamená odkop od branky, 30 – 60 vteřinové přerušení a oddych pro bránící tým, který se navíc může posunout o desítky metrů vpřed – takže jsme v závěrečné patnáctiminutovce úvodního dějství vůbec nevypadali na to, že bychom měli skórovat.

Hodně mě zklamala hra naší ofenzivní podhrotové trojice. Potřebovali jsme, aby vytvořili na hřišti šířku, trochu roztáhli onen defenzivní blok, místo toho se s přibývajícím čase stále více a více stahovali doprostřed hřiště, což náš soupeř přímo potřeboval. Snad jediný Willian byl schopen udělat kličku nikoliv doprostřed, ale do strany, jenže takových akcí bylo zoufale málo, tudíž nebylo překvapení, že z nich nic nevzniklo. Hazard se posléze pohyboval všude možně, jen ne na kraji hřiště, odkud by mohl individuálně atakovat obránce soupeře, přičemž i Oscar se na své poměry velmi málo dostával do krajních prostorů. Zoufale jsme tak potřebovali, abychom se snažili proniknout okolo bloku bránicích hráčů, místo toho jsme se čím dál více snažili probít středem. Tahle trochu zoufalá snaha čišela v podstatě ze všech hráčů – podhrotoví borci se víc a víc stahovali do prostoru mezi linie, který ale neexistoval, přičemž ani Fabregas nebyl schopen efektivně řídit hru ze strany na stranu – místo toho se také pokoušel o přihrávky středem, které nevycházely.

Myslím si, že jsme potřebovali výraznější podporu krajních obránců. Jenže i zde jsme museli udělat kompromis, poněvadž nás Sunderland nenechal jen útočit, sami byli nebezpeční zejména po naší pravé straně, kde operoval Wickham, tudíž se Ivanovič musel krotit, jelikož bychom jinak mohli po rychlém kontru inkasovat. Na druhé straně operoval tradičně defenzivnější Azpilicueta, každopádně i ten si musel dávat pozor na Johsona, proto jsme své obránce nemohli využít tak ofenzivním způsobem, jak by nejspíše bylo ideální.

Mourinho se ke konci snažil na průběh hry reagovat, na hrot poslal za Diega Costu Drogbu, zároveň stáhl Oscara a na křídlo nasadil Rémyho, přičemž Willian zaujal pozici uprostřed hřiště. Není těžké odhalit, jaký asi měl být herní plán – s Drogbou podporovaným ještě Rémym mělo smysl hrát delší míče, případně se z křídelních prostorů pokoušet o centry, protože jsme najednou měli hráče, kteří by takové balóny mohli atakovat. Jenže něco takového se nestalo – k pořádnému tlaku jsme se prakticky nedostali, centrů či delších míčů jsme do vápna poslali naprosté minimum, a tak byl v posledních momentech nebezpečný už jen Sunderland. Ten využil toho, že se Fabregas stále více a více vysouval, čímž nechával Matiče hodně izolovaného, přičemž ten již v tuto dobu nebyl schopný pokrýt tak velký úsek hřiště. Díky tomu se ofenzivní hráči soupeře dostávali nepozorovaně mezi linie, odkud rozjeli dvě až tři velmi nebezpečné akce. Nakonec můžeme hovořit celkem i o štěstí, že jsme neinkasovali.

Bod ze Sunderlandu by před utkáním bylo jednoznačně zklamání. Vzhledem k průběhu utkání si nicméně dovolím tvrdit, že to bylo naprosté maximum, co jsme si zasloužili získat. Pokud si totiž ke konci zápasu někdo zasloužili branku, pak musím říct, že to byl Sunderland.