Očima fanouška: Totální kontrola

Jose Mourinho udělal oproti jeho doposud ideální sestavě jednu změnu – místo Schürrleho nastoupil na pravém křídle Willian a nutno uznat, že se tento tah vyplnil měrou vrchovatou, jelikož si Brazilec připsal jednu asistenci a branku, což podtrhlo jeho vydařený výkon.

Už před zápasem bylo jasné, jaký typ střetnutí nás čeká. Aston Villa proti Liverpoolu ukázala, že favoritovi dokáže život pěkně znechutit, tudíž se rozhodně nevyplácí udělat jakékoliv laciné chyby. Nám se jich naštěstí podařilo vyvarovat, díky čemu nakonec utkání bylo poměrně jednoduché.

Soupeř bránil ve velmi hluboké a úzkém bloku, což znamenalo, že si prostoru budeme užívat maximálně na krajích hřiště, protože střed byl opravdu precizně uzavřen. Na tyto prostory jsme se i při našem ofenzivním snažení pořádně zaměřili – první dvě branky přišly po křídelních akcích, třetí branka zase po kolmém pasu na útočníka, který neokupoval střed hřiště a nezápolil se středními obránci soupeře, místo toho udělal náběh více ze strany.

Je rozhodně pravdou, že brzký gól z první vážnější situace našemu výkonu rozhodně pomohl. Utkání by jistě bylo jiné, pokud by stav okolo 60. minuty byl 0:0, poněvadž by se na naše kopačky vkradla nervozita a Aston Villa by mohla nerušeně pokračovat ve svém defenzivním plánu. Navzdory tomu ona branka nepřišla z nějaké izolované situace, kdy by se dalo říct, že to byla fotbalová náhoda. Naopak bylo evidentní, že jsme se přesně o tyto akce z krajů hřiště pokoušeli, proto se dá konstatovat, že náš herní plán slavil úspěch, a i díky němu se nám tedy podařilo skórovat velmi brzy.

Četl jsem pak několik ohlasů na náš výkon ve zbytku první půle. Pro mě trochu překvapivě jich dost bylo kritických – podle některých jsme hráli profesorský fotbal, případně jsme se dostatečně nesnažili vstřelit druhý gól.

Podobnou věc bych napsal o posledních 5 minutách první půle, kdy se mi již nezdála intenzita naší hry zcela ideální, jinak bych ale příliš mnoho výtek neměl. Jistě, vyložených šancí jsme mnoho neměli, jenže jejich množství limitoval přístup protivníka, který chtěl prvních 60 minut jen bránit, přičemž pak by se přizpůsobil vývoji utkání. V podstatě tak neexistovala žádná záložní bitva, protože tento prostor nám soupeř s klidem přenechal, zaměřil se na vykrývání prostorů a minimalizování míst mezi liniemi. V takovém případě je pak klíčem k úspěchu trpělivost – čím víc se budete snažit hru přehnaně urychlit, tím více se váš výkon rozpadne. V domácím utkání s Leicesterem jsme první půli nekontrolovali, protože jsme získávali jen minimum odražených míčů a naše ofenzivní snažení bylo příliš kolmé, riskantní, z čehož pramenilo mnoho ztrát, kterými jsme si rozbili jakýkoliv tlak. První půli se Swansea jsme nekontrolovali zase z důvodu špatné hry záložní řady, kde nás soupeř jasně přehrával. První poločas s Aston Villou jsme ale naprosto dominovali – drželi míč uprostřed zálohy, trpělivě jej přesouvali ze strany na stranu (přičemž rychlost kombinací nebyla špatná, jinak bych k tomu měl výhrady) a čekali, až se vyskytne nějaké okénko. Nevypracovali jsme si proto tutové šance, spíše jen náznaky, momenty, ke kterým můžeme zařadit třeba hlavičku Diega Costy, střelu Fabregase, případně parádní jesličky Oscara, na které ale nenavázal kvalitním finálním míčem.

Pozitivní ještě bylo, že se naši střední záložníci nedostávali do nesmyslných pozic, i přes velkou převahu zůstávali disciplinovaní, díky čemu jsme vždy byli připraveni na případný rychlý kontr Aston Villy. V podstatě podruhé v sezóně hrála naše středová dvojice opravdu jako dvojice – tím prvním testem, který Matič s Fabregasem zvládli, bylo minulé utkání na Manchesteru City. Jenže tehdy byla celá mentalita týmu velmi defenzivní, tohle bylo poprvé, kdy jsme hráli ofenzivně, přesto střed zálohy našel ideální balanc, kdy dokázal tvořit, vytvářet tempo hry a dominovat, přičemž ale zachoval solidní defenzivní postavení.

Z celého utkání se mi nelíbilo snad jen úvodních 10 minut druhé půle, kdy se zdálo, že se Aston Villa dostane více do hry. Vytvořila si asi 3 standardní situace, z jedné z nich zahrozili hlavičkou nad naši branku. Paradoxní tak je, že ve chvíli, kdy se mi náš výkon úplně nepozdával, dokázal Diego Costa vstřelit druhý gól, čímž utkání zcela zabil.

Aston Villa sice zareagovala střídáními, pokusila se na hřiště dostat ofenzivnější hráče a zkusit ještě Chelsea zatopit, jenže vlastní mentalitu se jí změnit nepodařilo, tudíž zůstala velmi defenzivní, přičemž s takovým přístupem dvě branky dát zkrátka nemůžete. Herní obrázek se proto příliš nezměnil, Mourinho stáhl ze hřiště nevýrazného Hazarda, nahradil ho Schürrlem, posléze ještě velmi dobrého Oscara nahradil Mikelem, čímž kompletně zavřel střed zálohy. Posledním hřebíčkem do rakve pak byla branka Williana, kdy se nám podařil kvalitní rychlý protiútok po ose Fabregas – Costa, který se štěstím dokázal brazilský reprezentant doklepnout do sítě. Posledních 10 minut bylo úplně zbytečných, utkání již bylo mrtvé, rozhodnuté a Chelsea většinu času strávila kombinací na vlastní polovině.

Nejlepší taktické bitvy přicházejí ve chvílích, kdy na sebe narazí dva vyrovnaní soupeři. Naopak taktické bitvy prakticky neexistují, pokud jsou týmy kvalitativně velmi rozdílné, protože v takovém případě v drtivé většině případů vítězí tým s větší kvalitou. Zápas s Aston Villou byl někde mezi – takticky sice šlo o souboj hluboké, organizované obrany proti postupnému útoku, tudíž hlavní otázka zněla: Jak si Chelsea s defenzivou soupeře poradí? Jenže plán hostů vzal za své již v prvních 10 minutách, kdy bylo jasné, že domácí celek dlouho frustrovat nebudou. Na klíčovou otázku jsme si také rychle mohli odpovědět – poradili jsme si totiž atakováním a využití křídelních prostorů, díky čemu jsme dosáhli dvou branek. A od té doby bylo utkání rozhodnuté – pokud uvidíme takových soubojů více, osobně se rozhodně zlobit nebudu.