Očima fanouška: Cenný bod

Jose Mourinho na Citizens vyrukoval s velmi podobnou sestavou i taktikou z loňského vzájemného střetnutí na Etihadu. To znamená, že na pravé křídlo se postavil Ramires, pozici podhrota okupoval Willian, jen místo Davida Luize nastoupil společně s Matičem Cesc Fabregas. A ačkoliv náš Španěl rozhodně není taková skála, za jakou se uprostřed zálohy dal označit David Luiz, svou roli zvládl velmi dobře. Za základní rozestavení jsme zvolili 4–2–3–1.

Chelsea do velkého zápasu vyrukovala s poměrně tradičním pojetím – bránili jsme hluboko na úzkém pruhu hřiště (zejména defenzivní čtveřice měla vzdálenosti mezi sebou vskutku ideální, často to pak vypadá, že jsou na hřišti 4 stopeři), přičemž jsme čekali na příležitosti k rychlým protiútokům.

Nutné je také podotknout, že se Citizens z poslední domácí prohry poučili – už jenom nasazení defenzivnějšího Milnera toho budiž důkazem (který mimochodem odehrál fantastické utkání). Loni nám nechávali hodně prostoru mezi zálohou a obranou, navrch jsme byli schopni najít prostor na krajích hřiště, kde naši křídelní hráči pravidelně dostávali míč, otočili se a v rychlosti pak vedli protiútok. Tentokrát nám ale náš soupeř žádný čas k tomu, abychom se s míčem otočili, jednoduše nedal. Od domácích to tak byl daleko povedenější výkon v defenzivě, než jaký předvedli v únoru.

Zajímavé bylo například poněkud nestandardní nasazení dvojice Willian a Ramires. Ramires se postavil na pravé křídlo, což byl čistě defenzivní tah. Jeho odpovědností nebyl Kolarov, ale Mourinho potřeboval na této straně hráče, který bude mít návyky středního záložníka, tudíž se při bránění bude stahovat blízko středové dvojice a bude uzavírat prostor, ve kterém velmi rád operuje David Silva. Ostatně defenzivní hra obou křídelních hráčů ostře kontrastovala – zatímco Ramires klidně nechal Kolarova volného a zaměřil se spíše na bránění prostoru, do kterého by mohl naběhnout Silva, Hazard na druhé straně bránil čistě Zabaletu, žádného jiného hráče či konkrétní prostor na starosti neměl. Willian měl zase do středu hřiště přinést energii, poctivou defenzivu (což splnil, protože se několikrát vrátil až k vlastnímu vápnu, kde na něj byl třeba spáchán faul) a hlavně měl díky své rychlosti zahajovat rychlé protiútoky. Jednoduše byl naším hlavním hráčem, na kterého jsme po zisku míče směřovali přihrávku. Plán měl být nejspíše takový, že se Willian dokáže uvolnit, vyvést míč a tím otočit defenzivní fázi v ofenzivní – přesně ty momenty, ve kterých jsme hodně nebezpeční. V únoru byl v tomto ohledu vynikající, bohužel tentokrát byl v ofenzivní fázi nepřesný a dost nevýrazný. Ještě podotknu, že i City svůj herní plán přizpůsobili – Yaya Toure plnil zodpovědnější roli, nenechával Fernandinha tolik izolovaného, tudíž jsme neměli tolik prostoru. Stejně tak nasazení Milnera mělo částečně za cíl umlčet Hazarda, což se svým způsobem domácím povedlo.

Z taktického hlediska bych si dovolil utkání rozdělit do takových 4 výrazných fází. Tu první představovalo úvodních 20 minut, kdy jsme se vůbec nedostali do hry. City odstartovali opravdu výborně, dostali nás pod velký tlak, vypracovali si spoustu rohových kopů, do vápna dostali několik centrů, jenže krom slabé hlavičky Džeka žádnou vážnější příležitost neměli. Přesto to bylo naše zřejmě nejslabší období v utkání. V tuhle chvíli výborně presovala celá jedenáctka Manchesteru City – oba střední útočníci pracovali skvěle, zahajovali napadání, míč dostávali okamžitě pod tlak, čímž vyzvali ostatní spoluhráče, aby je následovali. Stejně tak střední obránci Manchesteru City vystupovali až na naši polovinu, nedali nám ani centimetr místa – jednak byli přesvědčeni, že vlastní souboje neprohrají, jednak jsme ale v tomto období byli hrozně hluboko, tudíž se vůbec nemuseli bát, že by někdo nabíhal za jejich záda. Přesto bylo pozitivní, že si naše defenziva dokázala s takovým tlakem poradit. Ve spoustě utkáních jsou momenty, kdy tým nehraje dobře, tudíž je jeho jediným cílem přežít bez inkasované branky. Nám se to díky defenzivní kvalitě podařilo. Jako kontrast se můžete podívat třeba na Manchester United – na ně v současné chvíli stačí jen trochu zatlačit, aby jejich defenziva začala zmatkovat.

Po úvodní dvacetiminutovce nastala druhá fáze – získali jsme určitou jistotu v zápase – podařilo se nám totiž celý zápas zpomalit a dostat míč alespoň na středně dlouhé úseky pod kontrolu. Presink domácích totiž trochu opadl – zejména oba útočníci přestali být stejně efektivní. V tuhle chvíli nám tak stačilo, abychom mezi Džekem a Agüerem zahráli kolmici na Matiče či Fabregase, čímž jsme tyto dva hráče vyřadili ze hry. Pak už jsme čelili dvěma zformovaným blokům protivníka, ale v záložní řadě jsme měli o dost více prostoru. Vytvořil se tak prostor, který není nikterak extra nebezpečný, poněvadž se nachází mezi útočnou a středovou řadou soupeře, přesto se nám díky němu podařilo zklidnit ráz zápasu. Za sebe bych asi vyčetl dvěma útočníkům, že se nechtěli příliš vracet za balón, čímž by onen prostor zase zmizel. Na druhou stranu zase byli ve vyšších pozicích, což mohlo být příznivější pro případný rychlý protiútok.

Vypíchl bych ještě styl, jakým Chelsea vede postupný útok v zápasech proti těmto TOP celkům. Zajímavé je, že my s ním v podstatě bráníme. Hlavním cílem je dostat se svým způsobem do hry, hrát přihrávky na jistotu a umrtvit tempo utkání. Vstřelení branky občas vypadá až jako cíl podřadný, protože stejně odmítáme do ofenzivy zapojit větší množství hráčů (krajní obránce + střední záložníky), poněvadž by to zvýšilo riziko rychlých protiútoků. V těchto těžkých venkovních utkáních tak týmy pod Mourinhem brání bez míče, brání s míčem a útočí jen v jedné jediné fázi – když mohou z defenzivy rychle přejít do ofenzivy, jinými slovy vést rychlý kontr.

Zejména na začátku druhé půli se pak otevřelo slabé místo našeho pojetí – tím byla logicky Hazardova defenzivní laxnost, které několikrát dokázal využít Zabaleta, dostal se nehlídaný za jeho záda a měl čas k tomu, aby zahrál kvalitní finální míč. Nakonec z toho vznikla asi největší šance, kdy Agüerovu střelu musel vyrazit Courtois a následně fantastickým defenzivním zákrokem zamezil Ramires ve skórování Džekovi.

Třetí fázi odstartoval Mourinho svými změnami, kdy stáhl Williana a Ramirese, přičemž je nahradil Mikelem a Schürrlem. Nedošlo k žádné změně rozestavení, ale šlo o posílení ofenzivy. Fabregas se dostal na pozici podhrota, kde mohl hru ovlivnit mnohem víc, protože bylo daleko snazší, aby odtud vymyslel nějaký precizní míč. Stejně tak výměna Ramirese za Schürrleho byla pozitivní. Němec totiž rád hraje velmi vysoko, podniká náběhy za obrannou linii soupeře a výborně se hodí do rychlých protiútoků. Navzdory tomu v defenzivě nebude zavírat střed hřiště a ke ztrátě koncentraci v jeho případě také občas dochází. Tyto změny tak měly zapříčinit, abychom byli nebezpečnější, abychom dokázali nějaký brejk naplno rozvinout a Man City způsobit nějaké problémy v defenzivě. Celé to ještě navíc podpořilo vyloučení Zabalety – za sebe musím říct, že druhá žlutá karta byla naprosto oprávněná.

Nastala tak jediná pasáž, kdy jsme byli dominantním týmem – trvala necelých 5 minut, kdy jsme svého soupeře trochu obléhali, pak podnikli rychlý kontr, vznikl z toho rohový kop, po kterém jsme se dostali do brejku. Ten nám nakonec přihrál vedení 1:0 díky famóznímu pasu Hazarda a zakončení Schürrleho, čímž také tato pasáž skončila.

Čtvrtou fázi načalo naše rozhodnutí, kdy jsme se opět rozhodli hrát na rychlé kontry, bránit vedení a nechat Manchesteru City míč. Zvláštní je to z toho důvodu, že soupeř měl na hřišti jen 10 hráčů, nicméně v případě Mourinha by to až tak překvapivé být nemělo, protože stejnou věc udělal i třeba v duelu Realu s Manchesterem United. Ona nejvýraznější překážka byla nejspíše v tom, že jsme se na utkání připravovali a i jsme jej hráli s výrazně defenzivní mentalitou – je pak složité toto myšlení změnit a odehrát 20 minut zápasu kompletně jinak. Ostatně to je ten největší problém takto defenzivních představení – jakmile inkasujete branku, je velmi těžké se vrátit zpět do zápasu, poněvadž potřebujete, aby vaše obrana hrála o 20 metrů výše, aby střední záložníci začali aktivněji napadat, a celkově musíte hrát expresivnější fotbal. Pamatuji si na zápas Arsenalu s Liverpoolem na Emirates v roce 2008/09, kdy v druhé půli dostal Adebayor červenou kartu, a Liverpool okamžitě přestal být nebezpečný. Arsenal nechtěl míč, přičemž hosté nedokázali změnit vlastní mentalitu, aby dokázali efektivně dominovat zápasu – to jen ukázka toho, že něco takového opravdu není snadné. Navíc problém byl i v tom, že při hře proti 10 je efektivní, když hru hodně roztáhnete, budujete útoky odzadu, chytře využíváte míč a necháte soupeře balón nahánět, čímž ho unavíte. Přičemž při vší úctě k Mourinhovi, tím jeho týmy opravdu nikdy nevynikaly.

Pellegrini navíc svému týmu pomohl střídáními, kdy stáhl Fernandinha, na hřiště poslal Navase a hlavně místo Kolarova nasadil Lamparda.

Nakonec měl Diego Costa dvě šance, kterými jsme mohli utkání vyhrát. Ani jedna v brance ale neskončila, a tak nakonec zaúřadoval muž, od kterého to snad bolí nejvíce – alespoň já jsem si nikdy nemyslel, že Frank Lampard někdy vstřelí Chelsea branku. Došlo k jednoduchému zaspání Schürrleho při defenzivní činnosti, za kterého se dostal Milner, jenž pak využil perfektního náběhu Lamparda, který se tak strašně brání – své by o tom mohli vyprávět naši soupeři a Ivanovič – a stav byl najednou 1:1.

Za sebe musím říct, že utkání jako takové se mi líbilo – dost to připomínalo éru 04 – 09, kdy v těchto velkých zápasech bylo složité vypracovat si nějakou příležitost, protože oba celky byly připraveni naprosto fantasticky a bránily velmi, velmi dobře. Je to poměrně velký kontrast s tím, jak tato utkání vypadala v letech 2010 – 2013, kdy několikrát padlo 5 a více branek. (plus naše letošní šílenost na Evertonu). City byli celkově o kousek lepší, poněvadž hráli dobře jak v ofenzivní, tak i defenzivní fázi. O nás se dá říct, že jsme měli tradičně velmi organizovanou a precizní defenzivní činnost, jenže naše protiútoky byly přinejlepším podprůměrné. Až příliš mnoho akcí jsme zkazili už v samotném zárodku a zároveň jsme vyrobili až příliš hloupých nepřesností. Pokud by nedošlo k vyloučení Zabalety, jsem si jistý, že bychom v utkání akorát přežívali na 0:0, ona červená karta dala utkání trochu jiný rozměr. Nakonec jsem s bodem spokojený, z Etihadu je to vynikající výsledek. Byli jsme sice blízko výhře, ale že bychom si ji nějak zasloužili, to se říci nedá.