Očima fanouška: Utrápené vítězství

Jose Mourinho do zápasu vyrukoval s tradiční formací 4–2–3–1, přičemž oproti zápasu v Lize Mistrů učinil 6 změn – do branky se vrátil  Čech, na levé straně nastoupil Azpilicueta, uprostřed zálohy zbrusu nová dvojice Ramires s Essienem, na podhrotu nahradil Oscara Mata (ačkoliv hrál opět spíše zprava) a v útoku se tentokráte objevil Torres na místo Demby.

Náš soupeř oproti tomu zvolil defenzivní rozestavení 4–5–1 s Chamakhem v záložní trojici. To byl poněkud zvláštní a zároveň zajímavý tah – v defenzivní organizaci si tento útočník počínal jako střední záložník a vypomáhal svému týmu velmi hluboko, zatímco při ofenzivní fázi se vytahoval podporovat Jeroma a pohyboval se v podstatě na podhrotu – ostatně díky tomu vstřelil i vyrovnávací branku.

Takticky nešlo o nikterak zajímavý zápas – Crystal Palace zvolil klasiku při střetnutí slabšího celku s favoritem. Hrál velmi hluboký blok s minimálním presinkem, daroval prostor našim stoperům i středním záložníkům a soustředil se na minimalizování prostoru za svou obranou a mezi liniemi. Nic světoborného, nic převratného, ale s přihlédnutím k tomu, že Palace v zápasech se silnějšími celky díky hluboké defenzivě dokázal celkem držet krok (domácí utkání s Tottenhamem, Arsenalem, venkovní na MU, kde je před poločasem potopila vlastní chyba), to na současnou Chelsea samozřejmě platilo.

Musím se také přiznat, že jsem byl po zápase docela rozhořčen a zklamán naším výkonem. S odstupem dvou dní to již nevidí tak tragicky – tohle totiž nebyl tým ze začátku sezóny, který sice dokázal soupeře ubránit, nicméně vlastním ofenzivní snažením mu nikdy nenadělal výraznější trable. Časy se mění a Palace konečně získalo nějakou ofenzivní organizaci. Zatímco na začátku ročníku jednoduše nevěděli, co ve střetnutích proti silnějším celkům s míčem provést – neodvážili se nakopávat, snažili se míč rozehrávat, jenže neměli žádný herní plán. Střední záložníci tak často přerozdělovali míče na křídla, která ale nechtěla centrovat, jelikož se ve vápně pravidelně nacházel jen jediný útočník, a tak zpravidla přicházela zpětná přihrávka doprostřed. Většina útoků pak skončila nějakou nepřesností, případně zakončením ze střední vzdáleností. Tony Pulis je ale v tomto ohledu postavil do latě. Sice to není zrovna dvakrát pohledný fotbal, ale založit svou hru na dlouhých balónech a centrech do vápna soupeře rozhodně není trestné. Obzvlášť, když víte, že to vašemu soupeři dělá potíže.

V defenzivě máme jasný problém – nedokážeme bránit standardní situace a centrované míče. Nejsem si ale jistý, že by šlo o systémový problém – nejde totiž o to, že bychom byli přečísleni v křídelních prostorech, a proto dovolili soupeři větší množství centrů. Ani to není tak, že bychom neměli dostatečný počet hráčů ve vlastním pokutovém území, a proto se soupeř častěji dostává do zakončení. Spíš mi přijde, že naše potíže jsou individuálního charakteru – při standardních situacích selže jednotlivec a neubrání svého hráče, zatímco při centrech svou práci zase stoprocentně neodvedou třeba stopeři. Nehledě na to, že svůj podíl na inkasované brance má i Torres, který na vlastní polovině hloupě ztratil míč a místo přechodu do ofenzivy musel tým znovu přejít do defenzivní fáze, což jsou zrovna momenty, kdy je většina celků nejzranitelnější.

Co se naší ofenzivy týče, vůbec nic se nemění. Záloha byla na míči přímo extrémně pomalá, Ramires snad každý druhý míč nezpomalil a dostal se do potíží. Ostatně za vše mluvil už jen samotný start, kdy jsme v prvních 10 minutách předvedli vážně velké množství technických chyb.

Druhá půle již byla trochu otevřenější, protože náš soupeř honil výsledek a cítil, že byl velmi blízko vyrovnání. Byl jsem přesvědčený o tom, že utkání do 65. Minuty rozhodneme, o čemž ostatně vypovídal i obraz hry, kdy jsme najednou měli prostor k rychlejším protiútokům. Jenže do zdárného konce jsme je dotáhnout nedokázali, a proto zůstával stav stejný. Což byl vzhledem k silným stránkám soupeře – dlouhé míče a centry – a našim slabinám – centry a standardní situace – poněkud risk.

A to nemluvím o tom, že jsme v poslední desetiminutovce doslova spáchali faul na fotbal. Šanci, kterou naprosto směšnou přihrávkou zazdil Ramires, bych nejradši nekomentoval, jelikož to byl moment jak z dílny nejlepších kousků Fernanda Torrese. Nejhorší na tom všem bylo, že o pár minut později měli naši hráči podobnou příležitost, ovšem resultát byl podobně směšný.

Rozhodně tak není ideální, že nejsme schopni ani domácí zápasy s outsidery vyhrávat v poklidné atmosféře, kdy posledních dvacet minut není o co hrát. Ono se nám to totiž jednoho dne může také velmi zle vymstít. Na stranu druhou – tři body jsme si na své konto připsaly, přičemž za týden či dva již nikdo nebude řešit, jakým způsobem to bylo. Nebudu ale zakrývat své zklamání z výkonu, který by dle mého názoru měl být daleko lepší. Nezbývá tak než doufat, že onen progres se blíží a brzy se také dočkáme na Stamford Bridge zápasu, o jehož osud se nebudeme muset strachovat až do samotného závěru.