Očima fanouška: Zahozené body

Jose Mourinho na Stoke vyrukoval s formací 4–2–3–1 a sestavou, která oproti středě doznala jen dvou změn – Williana nahradil Schürrle, který se prezentoval velmi dobrý výkonem, když jej ještě okořenil o dvě branky. Lamparda pak uprostřed zálohy nahradil Mikel – tento tah jsem kvitoval, a to nejen kvůli starosti o fyzickou kondici nejlepšího střelce Chelsea. Stoke, ačkoliv se v letošní sezóně snaží herní tvář trochu pozměnit, stále hodně spoléhá na dlouhé míče, tudíž je potřeba mít v záložní řadě hráče, který si bude držet pozici, bude pokrývat prostor před stopery a sbírat odražené míče. Mikel tohle plnil více než obstojně, navrch umožnil Ramiresovi, aby podnikal nebezpečné výpady vpřed.

První půle byla nejlehčím poločasem proti Stoke City, který kdy pamatuji. Náš soupeř byl, když to řeknu zcela upřímně, naprosto zoufalý. Směrem vpřed nebyli vůbec nebezpeční, dlouhé nákopy na Crouche jsme dokázali uhlídat – pokud se nevyhrál prvotní souboj, vždy byl poblíž někdo, kdo spoluhráče zajistil, případně získal odražený míč. V otázce defenzivy byl náš protivník zase zoufale nedůrazný, vůbec nenapadal míč, naopak ochotně zalézal do hlubokého bloku. To nám sice často dělá potíže, přesto je ale i při tomhle způsobu bránění nutné vyvíjet na míč tlak, vyrážet proti hráčům, kteří mají míč v držení. Stoke něco podobného vůbec nedělalo – mělo vůči nám až přehnaný respekt, tudíž se kolikrát stávalo, že mohl Mata, Hazard nebo Schürrle naprosto v pohodě převzít míč.

Zajímavé také bylo, že podhrota hrál v podstatě Schürrle, zatímco Mata se pohyboval spíše na pravé straně. Samozřejmě tito dva hráči značně rotovali, tudíž se jejich přesná pozice nedá určit zcela stoprocentně, nicméně nasazení Schürrleho pod Torrese mělo jeden taktický záměr – často jsme se totiž snažili na obranu Stoke vyzrát jednoduchou akcí – Hazard si seběhl pro míč, čímž sebou logicky strhl krajního obránce. Do prostoru za ním se vydal Schürrle, kam také směřovala nahrávka od Azpilicuety. Tuto kombinaci jsme v první půli předvedli tak čtyřikrát a vždy se nám tím povedlo docílit toho, že jsme mohli atakovat stopery soupeře po zemi a v náběhu, což je daleko lepší varianta, než když s nimi musíte zápasit v hlavičkových soubojích.

Dostatek nebezpečných situací jsme si vypracovali také díky tlaku na míč ve středové zóně. Kvůli stylu hry Stoke nemělo smysl napadat nějak extrémně vysoko, jelikož jsme potřebovali hráče v pozicích, aby získali odražený míč. Nicméně letošní Stoke se nachází ve fázi přeměny mezi dvěma styly, tudíž jsou na míči daleko náchylnější ke ztrátám. Dříve představoval jejich přechod vpřed prakticky po každé nakopávaný míč, zatímco letos se snaží mnohem více rozehrávat skrz střední záložníky. Toho jsme ale využívali, a kdykoliv přišel tenhle míč doprostřed hřiště, okamžitě jsme protivníka dostupovali a snažili se ho obrat. Soupeř si často sám komplikoval život, bylo tedy vidět, že jeho hráči se na míči necítí nijak jistě a díky tomu tak mohl Schürrle, Mata nebo Hazard vybojovat dost míčů. Zejména v podání Maty je dostupování a podstupování soubojů něčím novým. Ono to nejspíše osobě, která nevidí každý duel Chelsea, nepřijde moc výrazné, faktem ale je, že se v tomto ohledu dost výrazně zlepšil.

Díky chybám Stoke a našemu presinku uprostřed hřiště jsme si v první půli vytvořili několik vynikajících brejkových příležitostí, se kterými jsme ale nenaložili úplně ideálně. Navrch takový Torres mohl dát branku do prázdné, kdyby udělal správný náběh kanonýra (toho se od něj prostě už nikdy nedočkáme). Náš výkon byl dobrý, měli jsme kompletní kontrolu na utkáním, ovšem jediná věc, se kterou jsem nebyl spokojený, byl stav, jelikož jsme potřebovali utkání zabít a mít nějakou gólovou rezervu.

Osobně si ještě myslím, že jsme mohli být v držení míče také o něco ambicióznější. Přišlo mi totiž, že jsme za stavu 1:0 sice měli šance, ale dlouhé pasáže jsme hráli spíše na jistotu. Jde asi o psychický aspekt – hráči cítí, že vedou, a nikam se proto neženou. Pokud mají dvě varianty, přičemž jedna je riskantní (hrozí ztráta míče nebo vytvoření nějaké zajímavé situace), zatímco druhá představuje jistotu (zpětná přihrávka, posunutí na kolegu středního záložníka), volí zpravidla tu druhou. Oproti střetnutí s Newcastlem teda byl vidět značný posun (tam jsme si za první půli nevypracovali vůbec nic, to byla opravdová tragédie), každopádně rezervy ještě máme.

Frustrující je ovšem fakt, že jsme body, které jsme měli připravené jak na stříbrném podnose, jednoduše zahodili. Opět jsme udělali hloupé, individuální chyby, kterým jsme soupeři nabídli laciné branky. Pravdou také je, že za poslední dva zápasy skončilo ze šesti střel soupeře všech šest v síti, což je dle mě naprosto unikátní statistika, pokud přihlédneme k tomu, že Stoke včera udeřilo jen z jedné vyložené šance. Branka Crouche mi přišla strašně komická – celý poločas jsme dlouhé míče bránili úplně v pohodě, nebyla sebemenší potíž. Najednou přijde rohový kop, Čech provede nesmyslné rozhodnutí a je vyrovnáno. Druhý gól byl ještě lacinější – dlouhý odkop brankáře, který dost možná následoval faul Walterse, únik, přihrávka do středu a wonder goal Irelanda, který nepadl z nějaké tutovky. O třetí brance se nemá cenu rozepisovat, to byla naprosto kouzelná střela, se kterou by sebelepší brankář nic neudělal.

Druhá půle pak už byla logicky daleko těžší – Stoke vložilo do bránění mnohem více energie, hráči v pruhovaných dresech se nás nebáli pokopat, tudíž bylo daleko složitější získat stejnou převahu jako v poločase prvním. Střídání Joseho Mourinha tentokrát byla spíše kus za kus, než že by měnila celkový taktický plán. Nevýrazného Torrese nahradil stejně nevýrazný Demba, zraněného Schürrleho pak Eto’o (ten byl mimořádně zoufalý) a Mikela nakonec Lampard. Snad jen střídání kamerunského útočníka trochu změnilo formaci ze 4–2–3–1 na 4–4–2 (podoba se Southamptonem výrazná), což nám mělo pomoct v nahánění výsledku v závěrečných minutách. Místo toho jsme ale nastalou situaci nezvládli – posledních 15 minut bylo z naší strany totiž nejhorších z celého utkání. Hra na dva hroty má smysl a její výhodou je, že nám umožňuje centrovat do vápna, kde pak vytváříme daleko větší tlak na stopery soupeře. Tady byla ovšem potíž v tom, že jsme naprosto rezignovali na postupnou kombinaci. Místo toho, aby naše předfinální fázi obsahovala kombinaci a atakování křídelních prostorů, přičemž pak tou finální fází by byl centr, se naše hra smrskla na pouhé nakopávání. A s tím už si obránci Stoke poradili celkem s přehledem – byl to totiž přesně ten druh zápasu, který s námi chtěli hrát.

Celkově jsme tak dost možná zahodili další šanci na to, abychom se přiblížili Arsenalu. Opět. První taková možnost se naskytla při utkání na Newcastlu, kdy hrál náš londýnský rival až večer proti Liverpoolu, kde tedy eventuelně mohl ztratit body. Místo toho jsme vyhořeli my. Druhá taková příležitost se objevila o týden později, jenže jsme nedokázali porazit WBA. Nyní je to tady znovu. Je evidentní, že tým nám ukazuje, že prozatím nezvládá ty klíčové momenty, kdy jsme opravdu pod tím skutečným tlakem a musíme vyhrát. Zdá se, že na titul ještě není připraven. Osobně mi připomínáme Arsenal z roku 2009/2010 a 2010/2011 – ztrácíme ty typy zápasů, kdy jsme lepší, kdy máme schopnosti vyhrát, ale neudržíme koncentraci, tudíž někdo tu zásadní chybu vždycky vytvoří. To je psychologický problém, který se sice neodstraní během týdne, nicméně s postupem času si jsem jistý, že Mourinho tenhle aspekt vyřeší.

Nezbývá než se soustředit na další utkání – ve středu následuje Liga mistrů s Bukureští, kdy potřebujeme vyhrát, abychom měli jistotu postupu z prvního místa. Za týden nás čeká zápas na domácí půdě s Crystal Palace, kde snad nedopustíme žádné komplikace. A snad tím stáhneme nějaké body na Arsenal, jelikož ten míří na půdu silného Manchesteru City.