Prohlídka Stamford Bridge!

Ono pondělí jsme se za krásného počasí hned vydali za jasným cílem – směr Stamford Bridge. Zanedlouho už jsme přijeli k nepříliš pěkné části stadionu, proběhl výsadek a zamířili jsme rovnou k Chelsea Megastore. Naše první, krátká zastávka v obchodě byla přerušena v 10:30. Po krátkých zmatcích jsme se hned vydali do míst, kde měla začít prohlídka. Ta ovšem byla naplánována až na jedenáctou hodinu, takže jsme ještě měli čas podívat se po muzeu CFC. Za znění známé písně Blue Flag jsme stihli pro kráčet celé muzeum poměrně rychle, ale bylo v něm spoustu zajímavých věcí. Po směru chůze jsme postupovali i v historii Chelsea, hodně zvýrazněn byl především rok 1955, všichni víme proč. Na konci muzea stála vitrína s trofejemi, u stěny byla vzdána čest Peteru Osgoodovi, a na všechno dohlíželi nepříliš povedené figuríny Lamparda a Terryho. Už se ale blížilo 11 hodin tamního času, tak jsme urychleně zamířili do velké místnosti, kde měla začít naše prohlídka.

Přesně na čas tam přišel starý, sympatický muž, který nám oznámil, že bude dnes naším průvodcem. Na začátek začal zjiš?ovat, kdo je a kdo není fanouškem Chelsea. Fanoušky byla většina přítomných lidí, někteří však vyslovili svou věrnost barvám Lyonu, Olympique Marseille či Portu. Objevil se zde i jeden fanoušek Tottenhamu, a pan průvodce mu hned zdvořile poděkoval za 6 bodů z této sezony. Ještě před krátkým vyprávěním o historii Stamford Bridge nás upozornil, že jestli se v průběhu prohlídky někdo jakkoli dotkne hracího trávníku, pravděpodobně bude brzo zabit. Při pohledu na dva muže uprostřed plochy, jak ji s nesmírnou pečlivostí obdělávají, bylo všem návštěvníkům prohlídky jasné, že to průvodce myslí smrtelně vážně. Poté nám krátce povyprávěl o minulosti stadionu a ukázal nám jeho dva zmenšené modely – jak vypadal přibližně před 60. lety a jak vypadá nyní.

Další etapou naší prohlídky byl začátek muzea, kde nám byl promítnut krátký dokument o historii Chelsea. Poté už jsme s průvodcem spěchali pod tribunami přímo do místnosti pro tiskové konference. Každý si mohl vyzkoušet pohodlnost židle, na které José Mourinho drze a arogantně odpovídá novinářům. Když se z křesla našeho manažera průvodce ptal malého chlapce, údajně ze Saúdské Arábie, na kterém místě v sestavě nejraději hraje, hoch duchapřítomně odvětil: ,,Arsenal!“ Nakonec se ale dopracoval k odpovědi: „Striker.“

Pak jsme se už přemístili do prostoru šaten, přednost dostali, jako vždy, hosté. Šatna nebyla moc velká, zato jsme se dozvěděli spoustu zajímavých detailů. Například, že háčky nad sedačkami hráčů jsou zde proto, že se může při vstávání hráče často stát, že se o chytře umístěný háček uhodí přímo do hlavy, a takové zrcadlo vedle vchodu do šaten je tam prý proto, že při pohledu do zrcadla těsně před odchodem na hřiště se nejednomu hráči soupeře rozklepou kolena. Pokračovali jsme do šaten domácích, která samozřejmě byla mnohem luxusnější. Na ramínkách zde byli pečlivě připravené vyprané dresy jednotlivých hráčů, každá skříňka na sobě nesla označení svého majitele. Při představování jednotlivých hráčů si pan průvodce na některých členech kádru opravdu smlsnul, například: „Maniche, ten je u nás na hostování do konce sezony…díkybohu.“ nebo: „Didier Drogba… Chcete ho zpátky? Žádný problém!“ vzkázal přítomným fanouškům Olympique Marseille, podobně se zachoval i při představování Michaela Essiena fanouškům Lyonu. U Petra Čecha nám, skupince z naší malé republiky, však řekl: „Petr Čech… Vy byste ho chtěli zpátky? To máte smůlu, ten zatím chytá dobře.“

Po krátké prohlídce zbytku luxusní šatny jsme vešli do tunelu, kde hráči čekají před vstupem na stadion. Dle pokynů jsme udělali dvě řady, byl nám puštěn z reproduktorů řev 42 000 fanoušků, a pod vedením průvodce coby rozhodčího jsme vstoupili na stadion. Na pravidlo o zákazu vstupu na trávník však nikdo v euforii nezapomněl, a tak se všichni zastavili u laviček. Málokdo pak byl uchvácen, když nám bylo představeno místo, kde vždy sedí José Mourinho. Přes sedadel pro novináře jsme se posunuli na nejvyšší tribunu, kde měla prohlídka končit. Před definitivním rozloučením jsme ale slyšeli jednu opravdovou perličku, když byla zrovna řeč o Romanu Abramovičovi: „Můžeme si koupit nejlepší hráče na světě. A Drogbu.“ Poté už se s námi skvělý průvodce rozloučil a popřál nám a Chelsea hodně úspěchů. Ještě jsme měli krátký rozchod v již zmiňovaném Chelsea Megastore, já osobně jsem si koupil pouze triko.

Jinak rozhodně to byl neopakovatelný zážitek, návštěvu SB doporučuji každému, rozhodně to stojí za to.