Očima fanouška: Na vítězné vlně

Benitez trochu zamíchal se sestavou, takže jen na lavičce zůstal Lampard s Hazardem, které v základní sestavě nahradil Mikel s Oscarem.

Znamenalo to dvě věci – David Luiz sice nastoupil ve středu zálohy, ale tentokráte nehrál holding midfieldera jako v zápase s Villans, nýbrž z té dvojice byl tím ofenzivnějším. Jeho primární úkol tudíž tkvěl v tom, aby dokázal spojit naši defenzivní složku hry s tou ofenzivní, to znamená, aby rozděloval míče na naše čtyři ofenzivní hráče, popřípadě svým vlastním průnikem míč vyvezl. A v těchto činnostech si vedl skvěle. Byl naším nejlepším hráčem a krom gólu Maty se v zápase snad neudála jediná nebezpečná věc, ve které by David neměl prsty. Má v sobě totiž takřka všechno – skloubil v sobě rychlost a výbušnost Ramirese (i když samozřejmě ne na takové úrovni) a techniku s kreativitou Lamparda. Tudíž nám jeden hráč přináší to, na co jsme dříve museli využít borce dva. Ramires totiž postrádá větší kreativitu a kvalitu přihrávek, zatímco Lampard ve svém věku už velkou rychlostí vskutku nedisponuje. Jak se zdá, možná jsme našli velmi kvalitního záložníka pro zbytek sezóny.

Jinak se ale o žádný fotbalový koncert nejednalo. Nicméně nemohu tvrdit, že bych očekával něco jiného, tentokrát byla cílem jen a pouze výhra a bylo úplně jedno, kterak se k ní dopracujeme.

Celý zápas se odehrával prakticky dle jedné šablony – nám se asi po 15 minutách podařilo získat kontrolu nad zálohou, držet míč a soupeře téměř nepouštět za půlku, starosti nám ale dělala jejich velmi dobře organizovaná obrana. Bránili vážně velmi hluboko v systému 4–4–1–1, tudíž naprosto minimalizovali prostor mezi liniemi, takže jsme středem útočit vůbec nemohli. Většina našich útoků pak i díky tomu vedla přes kraje hřiště, kde se buď Moses pokusil o přímočarý únik s míčem, z kterého ale většinou vzešel jen rohový kop, nebo jsme byli svědkem centru z kopačky Azpilicuety. Bohužel ale v útoku nemáme zrovna kvalitního hlavičkáře – Torres měl další ze zápasů, kdy byl tak trochu na zabití. Neudělal nic, vůbec nebyl vidět a nedostal se snad ani ke střele. Jenom tak potvrzuje má slova, že při hře do zavřené obrany je zlý, zoufale zlý.

Branku jsme nakonec vstřelili díky genialitě našeho prozatím nejlepšího hráče ročníku – Maty. To ale nic nemění na tom, že začínám mít obavy, jak budeme odemykat tyhle hluboko položené obrany soupeřů. Protože pod Benitezem se do ofenzivy zapojuje méně hráčů než pod Di Matteem, což nám sice dodává stabilitu a neumožňuje soupeřům chodit do smrtících brejků, na straně druhé je ovšem ofenzivní činnost mužstva čitelnější a snadněji se dá ubránit. Navrch nám chybí i zabiják – útočník, ale to je věc tak známá, že nepotřebuje delší rozbor.

Nicméně jsem spokojen, jak jsme duel zvládli po taktické stránce. Drželi jsme míč, kontrolovali hru a soupeře pustili do jedné šance v nastaveném čase. Sami jsme naopak měli asi tři velmi dobré příležitosti a hlavně jsme vstřelili branku, což bylo pro vývoj duelu klíčové. Osobně si myslím, že takhle bude Chelsea pod Benitezem vypadat častěji – nebude to žádný ofenzivní festival, naopak se zaměříme na to, abychom pokryli nebezpečné prvky soupeře a sami vstřelili alespoň jeden gól. Neočekávám, že budeme nějak často inkasovat, takže by 1–2 góly měly pravidelně na výhru stačit. K něčemu takovému asi Benitez směřuje i s přihlédnutím k tomu, že od Oscara, Maty, Hazarda či Torrese čekáte, že se alespoň jednou v utkání prosadí.

Toť tedy ke středečnímu špílu vše, nyní musíme počkat do neděle, kdy se nám postaví velmi kvalitní tým Evertonu. Věřme, že potvrdíme vzrůstající formu a vyhrajeme, i když o obtížnosti toho úkolu není třeba spekulovat – však jsme tam naposledy zvítězili v roce 2008.