Victor Moses a jeho hrůzný životní příběh

(Článek pochází z roku 2009, ale myslím si, že skutečně stojí za přečtení a minimálně stejně tak stojí za zamyšlení, možná potom někteří z Vás půjdou obejmout své rodiče, sourozence či své blízké nebo alespoň zvednete telefon a zeptáte se, jak se mají – někteří už tohle nikdy v životě neudělají, ač po ničem jiném netouží více.)

Victor Moses sedí v kanceláři ve výcvikovém centru týmu Crystal Palace. Oční kontakt udrží vždy jen krátkou chvíli, mluví velmi potichu, téměř šeptá. Nikdy neřekne víc, než pár slov.

Jeho přízvuk prozrazuje, že již sedm let žije na jihu Londýna, sedm let od útěku z jeho vlasti.

Ovšem, když zaslechnete jeho syčivé „s“ ve slově „yes“, pochopíte, že tento chlapec má kořeny jinde a poprvé cítíte ozvěnu tragédie jeho života. Tragédie, která se mu stala v jeho 11ti letech v době, kdy žil s rodinou ve městě Kaduna na severu země.

V Anglii už vede hezký život, koupil si svůj vlastní byt a brzy bude mít také řidičský průkaz.

Jeho manažer, Neil Warnock, říká, že je tím nejnadanějším útočníkem, kterého kdy trénoval. Zajímá se o něj Chelsea a také Arsenal a on už reprezentuje Anglii U-19.

Přesto je však pro všechny záhadou.

Nyní si s trenéry rozumí, ale když přišel poprvé do klubu, nikoho si k sobě nepouštěl a byl uzavřený ve svém světě.

Avšak nikdo mu jeho mlčení nevyčítal, chápali jeho důvod, věděli, co se stalo. Klubem se šířily pověsti o hrůzách, které zažil a které způsobily, že první dva roky v Anglii prakticky nemluvil, tak silné bylo jeho trauma.

Nikdo však neznal jeho příběh dokonale, nikdo nevěděl přesně, čím si prošel a co viděl. Až nyní sedí v šedé kanceláři a vypráví svůj příběh, příběh na který nikdy nezapomene, příběh který mu naprosto změnil život.

Vzpomínky ho stále bolí a ví, že ho vždy bolet budou. Mluví potichu a mnohdy ho emoce natolik zlomí, že jsou slova sotva slyšitelná, stále uhýbá pohledem.

Neoznačí svého otce za statečného, ale brzy pochopíte, že takový skutečně byl.

Austin Moses byl křesťan a vykonával církevní službu v Kadunu, tou dobou bylo náboženské násilí mezi muslimskou většinou a křesťanskou menšinou stále častější.

V roce 2000 bylo zabito tisíce křesťanů, když nesouhlasili se zavedením islámského zákona šaría.

Stále častěji se lidé dozvídali o hrůzách, které se dějí, mnoho pastorů bylo muslimskými vzbouřenci zmasakrováno přímo uvnitř kostelů.

Přesto Austin Moses stále vykonával svou funkci pastora a s pomocí své ženy Josephine pokračoval v misijní práci.

Neměl čas hrát fotbal, nemohl si hrát se svým synem, ten však tento sport miloval už od dětství a na prašném betonovém hřišti v husté zástavbě trávil celé dny.

Jeho hrdinové byli David Beckham a Michael Owen.

Ale v roce 2002 se nepokoje vyhrotily. Rodina věděla, že mohou být budoucím cílem nepokojů, jelikož měli kostel a Viktoruv otec o něj pečoval.

Victor byl jedináček, rodiče si další dítě nepořídili a tak si musel hrát sám. Když si jednoho dne opět vyrazil hrát na svůj milovaný plácek, kde kopal do kuličky, kterou si udělal z lepící pásky, přišel si pro něj strýček, který ho všude hledal.

Řekl mu, že vzbouřenci si našli jeho rodiče a oba je zavraždili. Řekl mu, že jeho život je nyní také v nebezpečí. Malý chlapec se stal v 11ti letech sirotkem a musel se skrývat v domě svého kamaráda.

„Jen jsem se snažil být opatrný, schovával jsem se,“ říká Victor. "Týden poté, co mi zabili rodiče jsem přijel do Anglie.

„Dostali mě sem co nejrychleji to šlo, šlo mi skutečně o život.“

Odešel rychle, v panice, neměl čas si sebou odvést fotky svých rodičů, na nic nebyl čas.

Zeptal jsem se ho, jestli má své rodiče stále v živé paměti, a v tu chvíli, v tu jedinou chvíli měl v očích záblesk. „Ano,“ řekl mi, „samozřejmě.“

Victor nikoho v Anglii neznal. Nikdy neopustil Kadunu a nyní byl v péči pěstounů v Croydonu a úřady ho specifikovaly jako žadatele o azyl.

Jednoho dne si v parku žongloval s míčem, byl úplně sám. Po chvíli nabral odvahu a šel se zeptat, zda by se nemohl zúčastnit fotbalového tréninku. Skutečně si našel svůj první klub, hrál za Tandridge Sunday League a tam si ho vyhlédli skauti Crystalu Palace.

Pomohli mu, aby měl přístup do prestižní školy Whitgift, takže mohl rozvíjet své dovednosti a mohl se učit od bývalé hvězdy Palace, Steva Kembera.

Warnock mu v jeho 16-ti letech dopřál debut v dresu Palace, ihned si ho fanoušci zamilovali a on začal pravidělně hrát za reprezentaci Anglie do 19-ti let.

Warnock dorazil do kanceláře a na chvíli si k nám sedl, jen seděl a pozorně nás poslouchal, jak se spolu bavíme a naslouchal tomu, co Viktor říká.

Manažer Crystalu Palace zažil jiný druh rodičovského úmrtí, když mu ve stejném věku jako Victorovi zemřela jaho máma na roztroušenou sklerózu.

Manažer na konci své kariéry a chlapec na začátku té své, mluvili o tom, jak si představují, že se na ně jejich rodiče dívají a sledují jejich životy.

Warnock řekl, že Moses je natolik talentovaný, že může hrát za jeden ze čtyř nejlepších klubů Premier League. Řekl, že pokud Crystal Palace nepostoupí, nechá ho odejít, aby nebrzdil jeho kariéru. Vyprávěl o tom, jak se kluk vždy změnil, když přišel na hřiště, jak z něj jakoby spadla všechna ta bolest, když se mohl dotknout míče.

Řekl také, že by si moc přál, aby někteří z dnešních fotbalistů, kteří mají své pozlacené životy za úplnou samozřejmost, aby mohli poznat Victoruv příběh, aby viděli čím si musel projít v cestě za svým snem, aby došel až tam, kde nyní je.

Victor přikývl. Jeho sen o tom, že bude hrát fotbal byl něčím zvláštním, pro něj speciálním a velmi emotivním.

„Když se podívám zpátky,“ řekl, "chci vědět, že jsem udělal vše co jsem mohl, chci vědět, že jsem na tom správném místě.

„Chci žít dobře a dělat správné věci. Už nikdy nechci být ve špatnou chvíli na špatném místě – jako tehdy.“