Výlet na Stamford Bridge

Celý nápad navštívit jeden ze zápasů našeho oblíbeného klubu vznikl v létě při debatě na zdejším fóru. Dohromady jsme nakonec dali skupinu čítající čtyři fanoušky – vycestovali jsme já, Freddie, terry a ještě jeden jeho kamarád.

Dalším podstatným krokem byl výběr zápasu. Prvně jsme zamýšleli navštívit utkání s Liverpoolem nebo Arsenalem, ovšem tahle idea rychle vzala za své, když jsme zjistili, že nemáme šanci získat lístky. Slovenský web, přes který jsme se k nim chtěli dostat, už měl tyto zápasy obsazené. Následně nám do oka padl mač s Man City, na který měli Slováci ještě volné vstupenky, nicméně než jsme dospěli k finální dohodě, zmizela i tato možnost. Což se nakonec ukázalo jako pozitivní, neb zápas byl přeložen až na pondělní večer, což by z našeho hlediska rozhodně nebyl nejideálnější termín.

Nakonec se tedy vybral právě zápas s Wolverhamptonem. Nebyla to sice nejatraktivnější volba, ovšem šance na vítězství zde byla jasně největší a výhodou také bylo, že jsme si celý výlet mohli zorganizovat sami – dokonce i koupit lístky přes oficiální stránky nebyl problém.

Poté už jen zbývalo vyřešit letenky a ubytování – ani jedna z těchto věcí nepředstavovala výraznější problém – letenky jsme sehnali přes easyjet.com a přenocování si zařídili v jednom z mnoha londýnských hostelů.

Nastal tedy den D. Ráno jsme se sešli v Praze na Ruzyni a ranním letem v 10 hodin odstartovali naši pouť na Stamford Bridge. V Londýně jsme přistáli v 11 hodin britského času a do výkopu tak měli poměrně slušnou časovou rezervu. Následovala hodinu trvající bláznivá cesta autobusem z letiště do centra Londýna, při které se snad řidič snažil zaujmout skauty F1 a zajet co nejlepší mezičas.  Cílová stanice nesla název West Brompton – shodou okolností je to také druhá nejbližší zastávka metra od SB. Platit si cestu metrem kvůli jedné stanici nám přišlo zbytečné, a tak jsme se ke stadiónu vydali pěšky. Nalézt k němu cestu opravdu nebylo těžké, jelikož hospody a ulice příznivci Blues doslova přetékaly, a stačilo tak jen následovat dav. 

Po zhruba dvacetiminutové cestě jsme konečně Stamford Bridge našli! Jedná se o opravdu hodně zvláštní stadión, svým zevnějškem totiž ani moc fotbalový chrám nepřipomíná. Člověk by se spíše mohl divit, co to zde vyrostlo za hotel.  Mnoho podobných stadiónů v Evropě určitě nenajdete, není to žádný kolos, který by se tyčil nad ostatními domy široko daleko, ale pečlivě ukrytý stánek mezi okolním obydlím, který by nakonec šlo i přehlédnout.  Stamford Bridge zkrátka má své vlastní kouzlo.

Po počátečním focení jsme se přesunuli do megastoru a prohlédli si, co všechno se znakem Chelsea si můžete koupit. Nabídka byla klasicky široká, od dresů, přes oblečení až po nejrůznější doplňky jako třeba otvírák v barvách CFC. Po důkladném prozkoumání celého shopu a nakoupení suvenýrů byl nejvyšší čas se odebrat na svá místa. Co se týká organizačních věcí, mají to v Anglii zvládnuté samozřejmě perfektně, stewardi vás okamžitě po vstupu na stadión navigují, kam má jít, takže ztratit se je vlastně nemožné.

Naše místa se nacházela na East Stand Upper v úplně levé části tribuny. Prakticky hned vedle nás začínala tribuna The Shed, kde měli svůj sektor vyhrazeni fanoušci hostí. Atmosféra na Stamford Bridge podle očekávání nepředstavovala nic výjimečného, i když vysloveně tragédie to také nebyla. K tomu nejspíš přispěl i povedený výkon, který fanoušky přece jenom naladil do trochu pozitivnější nálady. Nicméně s atmosférou na německých stáncích se to opravdu nedalo srovnávat, u našich sousedů je kotel slyšet takřka celý zápas, na SB je hluchých míst opravdu dost. Navíc rozjíždět chorály se snaží jen lidé na tribunách za brankou, lidé na těch podélných se přidají málokdy.

Ovšem největší rachot, který se strhnul, přišel při střídání Torrese. Už několik minut před jeho nástupem začal celý Bridge řvát Torres, Torres! a svého oblíbence si tak na hřišti doslova vymodlil. Můj osobní dojem dokonce byl, že ho Boas do hry vůbec poslat nechtěl, jelikož se celou dobu za postranní čárou rozcvičoval jen Bosingwa, Mikel a Lampard, ovšem hlas lidu ho nakonec přiměl změnit názor. Samotný Fernandův nástup pak provázel obrovský aplaus, jednoznačně největší v celém zápase. Člověk si až říkal, jak je možné, že ho mají fanoušci tak rádi, když toho pro klub zatím udělal tak málo (nic). To je snad jeho poslední záchrana – má za sebou příznivce, kteří mu věří, jakmile se i ti postaví proti jeho výkonům, bude s ním asi definitivní konec.

Po závěrečném hvizdu jsme ještě na chvíli zavítali do megastoru a potom rychle pospíchali na metro, protože nás čekal rychlý přesun do The O2, kde hrál Berdych semifinále Turnaje Mistrů proti Tsongovi. Musím ale říct, že vyznat se v londýnském metru je opravdu na medaili, vážně luxusní bludiště. Naštěstí jsme i tentokrát dospěli ke zdárnému cíli a měli možnost vidět špičkový tenis na vlastní oči. Jedině snad můžeme litovat, že Tomáš nevyhrál, ale nelze chtít vše najednou, že.

Po tenisovém klání jsme se vrátili zpět do centra Londýna, kde jsme měli v hostelu zamluvený nocleh. Nalézt ho nepředstavovalo velký problém, a i když samotné ubytování nabízelo skutečně jen základní vybavení k přenocování (postel + umyvadlo a společné sprchy), přežít se to dalo.

Následující den jsme dopoledne zavítali k Emirates Stadium, abychom také zjistili, na jakém šíleném kolosu to ten Arsenal hraje. Zároveň nám to nedalo a museli jsme se před tímhle stánkem vyfotit se šálami Chelsea nad hlavou, což jeden z kolemjdoucích Angličanů počastoval velmi „mile“ vztyčeným prostředníčkem. 

Poté jsme ještě poslední hodiny v Londýně strávili opět na Stamford Bridge, kde jsme se odhodlali na prohlídku muzea. A musím říct, že jsme neměli čeho litovat, protože je provedeno opravdu dost kvalitně. Viděl jsem muzea už nejrůznějších týmů (Barcelona, milánské kluby, Juventus atd.) a mohu směle říct, že CFC patřilo k těm nejlepším. K dispozici byla spousta interaktivních věcí (zhlédnutí sestřihů nejdůležitějších zápasů historie, shrnutí života mládeže v akademii, různé medailonky o hráčích atp), takže rozhodně nešlo jen o pouhé vystavování trofejí a dresů. 

A tím naše pouť vlastně skončila. Nezbývalo nám, než se zase rozloučit s Londýnem, odebrat se do West Bromptonu, odkud nám jel autobus na letiště, a doufat, že se zase někdy vrátíme. Zážitek to byl opravdu krásný a všem, kteří mají něco podobného v plánu, to vřele doporučuji, jistě litovat nebudete.  Tak snad někdy příště!

Celý nápad navštívit jeden ze zápasů našeho oblíbeného klubu vznikl v létě při debatě na zdejším fóru. Dohromady jsme nakonec dali skupinu čítající čtyři fanoušky – vycestovali jsme já, Freddie, terry a ještě jeden jeho kamarád.

Dalším podstatným krokem byl výběr zápasu. Prvně jsme zamýšleli navštívit utkání s Liverpoolem nebo Arsenalem, ovšem tahle idea rychle vzala za své, když jsme zjistili, že nemáme šanci získat lístky. Slovenský web, přes který jsme se k nim chtěli dostat, už měl tyto zápasy obsazené. Následně nám do oka padl mač s Man City, na který měli Slováci ještě volné vstupenky, nicméně než jsme dospěli k finální dohodě, zmizela i tato možnost. Což se nakonec ukázalo jako pozitivní, neb zápas byl přeložen až na pondělní večer, což by z našeho hlediska rozhodně nebyl nejideálnější termín.

Nakonec se tedy vybral právě zápas s Wolverhamptonem. Nebyla to sice nejatraktivnější volba, ovšem šance na vítězství zde byla jasně největší a výhodou také bylo, že jsme si celý výlet mohli zorganizovat sami – dokonce i koupit lístky přes oficiální stránky nebyl problém.

Poté už jen zbývalo vyřešit letenky a ubytování – ani jedna z těchto věcí nepředstavovala výraznější problém – letenky jsme sehnali přes easyjet.com a přenocování si zařídili v jednom z mnoha londýnských hostelů.

Nastal tedy den D. Ráno jsme se sešli v Praze na Ruzyni a ranním letem v 10 hodin odstartovali naši pouť na Stamford Bridge. V Londýně jsme přistáli v 11 hodin britského času a do výkopu tak měli poměrně slušnou časovou rezervu. Následovala hodinu trvající bláznivá cesta autobusem z letiště do centra Londýna, při které se snad řidič snažil zaujmout skauty F1 a zajet co nejlepší mezičas. :-) Cílová stanice nesla název West Brompton – shodou okolností je to také druhá nejbližší zastávka metra od SB. Platit si cestu metrem kvůli jedné stanici nám přišlo zbytečné, a tak jsme se ke stadiónu vydali pěšky. Nalézt k němu cestu opravdu nebylo těžké, jelikož hospody a ulice příznivci Blues doslova přetékaly, a stačilo tak jen následovat dav. 

Po zhruba dvacetiminutové cestě jsme konečně Stamford Bridge našli! Jedná se o opravdu hodně zvláštní stadión, svým zevnějškem totiž ani moc fotbalový chrám nepřipomíná. Člověk by se spíše mohl divit, co to zde vyrostlo za hotel. :-) Mnoho podobných stadiónů v Evropě určitě nenajdete, není to žádný kolos, který by se tyčil nad ostatními domy široko daleko, ale pečlivě ukrytý stánek mezi okolním obydlím, který by nakonec šlo i přehlédnout. :-) Stamford Bridge zkrátka má své vlastní kouzlo.

Po počátečním focení jsme se přesunuli do megastoru a prohlédli si, co všechno se znakem Chelsea si můžete koupit. Nabídka byla klasicky široká, od dresů, přes oblečení až po nejrůznější doplňky jako třeba otvírák v barvách CFC. Po důkladném prozkoumání celého shopu a nakoupení suvenýrů byl nejvyšší čas se odebrat na svá místa. Co se týká organizačních věcí, mají to v Anglii zvládnuté samozřejmě perfektně, stewardi vás okamžitě po vstupu na stadión navigují, kam máte jít, takže ztratit se je vlastně nemožné.

Naše místa se nacházela na East Stand Upper v úplně levé části tribuny. Prakticky hned vedle nás začínala tribuna The Shed, kde měli svůj sektor vyhrazeni fanoušci hostí. Atmosféra na Stamford Bridge podle očekávání nepředstavovala nic výjimečného, i když vysloveně tragédie to také nebyla. K tomu nejspíš přispěl i povedený výkon, který fanoušky přece jenom naladil do trochu pozitivnější nálady. Nicméně s atmosférou na německých stáncích se to opravdu nedalo srovnávat, u našich sousedů je kotel slyšet takřka celý zápas, na SB je hluchých míst opravdu dost. Navíc rozjíždět chorály se snaží jen lidé na tribunách za brankou, lidé na těch podélných se přidají málokdy.

Ovšem největší rachot, který se strhnul, přišel při střídání Torrese. Už několik minut před jeho nástupem začal celý Bridge řvát Torres, Torres! a svého oblíbence si tak na hřišti doslova vymodlil. Můj osobní dojem dokonce byl, že ho Boas do hry vůbec poslat nechtěl, jelikož se celou dobu za postranní čárou rozcvičoval jen Bosingwa, Mikel a Lampard, ovšem hlas lidu ho nakonec přiměl změnit názor. Samotný Fernandův nástup pak provázel obrovský aplaus, jednoznačně největší v celém zápase. Člověk si až říkal, jak je možné, že ho mají fanoušci tak rádi, když toho pro klub zatím udělal tak málo (nic). To je snad jeho poslední záchrana – má za sebou příznivce, kteří mu věří, jakmile se i ti postaví proti jeho výkonům, bude s ním asi definitivní konec.

Po závěrečném hvizdu jsme ještě na chvíli zavítali do megastoru a potom rychle pospíchali na metro, protože nás čekal rychlý přesun do The O2, kde hrál Berdych semifinále Turnaje Mistrů proti Tsongovi. Musím ale říct, že vyznat se v londýnském metru je opravdu na medaili, vážně luxusní bludiště. Naštěstí jsme i tentokrát dospěli ke zdárnému cíli a měli možnost vidět špičkový tenis na vlastní oči. Jedině snad můžeme litovat, že Tomáš nevyhrál, ale nelze chtít vše najednou, že.

Po tenisovém klání jsme se vrátili zpět do centra Londýna, kde jsme měli v hostelu zamluvený nocleh. Nalézt ho nepředstavovalo velký problém, a i když samotné ubytování nabízelo skutečně jen základní vybavení k přenocování (postel + umyvadlo a společné sprchy), přežít se to dalo.

Následující den jsme dopoledne zavítali k Emirates Stadium, abychom také zjistili, na jakém šíleném kolosu to ten Arsenal hraje. Zároveň nám to nedalo a museli jsme se před tímhle stánkem vyfotit se šálami Chelsea nad hlavou, což jeden z kolemjdoucích Angličanů počastoval velmi „mile“ vztyčeným prostředníčkem. :-)

Poté jsme ještě poslední hodiny v Londýně strávili opět na Stamford Bridge, kde jsme se odhodlali na prohlídku muzea. A musím říct, že jsme neměli čeho litovat, protože je provedeno opravdu dost kvalitně. Viděl jsem muzea už nejrůznějších týmů (Barcelona, milánské kluby, Juventus atd.) a mohu směle říct, že CFC patřilo k těm nejlepším. K dispozici byla spousta interaktivních věcí (zhlédnutí sestřihů nejdůležitějších zápasů historie, shrnutí života mládeže v akademii, různé medailonky o hráčích atp), takže rozhodně nešlo jen o pouhé vystavování trofejí a dresů. 

A tím naše pouť vlastně skončila. Nezbývalo nám, než se zase rozloučit s Londýnem, odebrat se do West Bromptonu, odkud nám jel autobus na letiště, a doufat, že se zase někdy vrátíme. Zážitek to byl opravdu krásný a všem, kteří mají něco podobného v plánu, to vřele doporučuji, jistě litovat nebudete. :-) Tak snad někdy příště!