Le Saux: Kvůli urážkám jsem málem ukončil karieru

Předem upozorňuju, že jde o čtení zhruba na půl hodiny. 
Pro někoho vtípek, pro jiné deprese

„Protože jsem měl odlišné zájmy a protože mi bylo cizí pití alkoholu ve velkém, což byla v osmdesátých letech nedílná součást anglického fotbalu, měli všichni moji spoluhráči za to, že se mnou není něco v pořádku. To poté přirozeně vedlo k názoru, že musím být gay. Přes 14 let jsem pak na stadionech musel poslouchat tisíce lidí, jak o tom zpívají a jak mě urážejí. Já nejsem gay a ani jsem jím nikdy nebyl. Bohužel, i tak jsem se stal obětí. Ten všechen výsměch a to všechno urážení skoro zapříčinily, že jsem skončil s fotbalem. Opravdu jsem k tomu neměl daleko. Doslova jsem si prošel pořádnou depresí. Nevěděl jsem, kudy a kam zrovna jdu, ráno jsem se budíval s nepříjemnými pocity, když jsem musel na trénink, byl jsem tak nervózní, až se mi dělalo špatně. Bál jsem se vstoupit na trávník. Připadal jsem si jako malý kluk, který je přinucen jít do školy, kde ví, že na něj čeká banda kluků, co ho šikanují.

Všechno to začalo v roce 1991 v Chelsea. Kabinu ovládala taková ta skupina jedinců, co si o sobě myslela svoje. Skutečně to nebylo místo pro plaché kluky. V úvodních dnech předsezónní přípravy bývá uvnitř týmu více žertování a škádlení než obvykle. Přišla řeč na to, co ostatní hráči dělali v létě o prázdninách. Já osobně prožil přímo skvělé léto. Bylo mi 22 a právě jsem se dostal do prvního týmu. Během předchozích 18 měsíců jsem se sblížil s dvěma zahraničními hráči Chelsea, s Kenem Monkouem a Erlandem Johnsonem. Erlan mě pozval na návštěvu k němu do Norska. Po skončení sezóny jsem pak vzal Kena do Jersey, kde jsem vyrostl. Poté jsme společně projeli Francii, Belgii a Nizozemí a letěli za Erlandem. Všichni jsme si to užili. Když náš výlet skončil, Ken se vrátil do Londýna, Erland odletěl na líbánky do Karibiku a já jel se svou přítelkyní na dovolenou. Po návratu do Chelsea se mě kluci ptali, kde jsem byl, a já jim vše pověděl. Někdo, už ani nevím kdo, pak řekl: „Jo takže tys byl s Kenem stanovat.“

Všechny to dost pobavilo a rozesmálo. Mě to ale úplně vykolejilo. Řekl jsem jim, že jsme pod žádným stanem nebyli, že jsme pobývali v hotelech. To už ale nikoho nezajímalo. Stal se z toho místní vtípek. Pak jsem k mému zděšení zjistil, že se povídalo, že já a Ken to spolu táhneme. Byl jsem dost citlivý a naivní a bral jsem si k srdci věci poněkud vážněji, než jsem asi měl. Místo abych ty posměšky odbyl smíchem, dost na mě působily. A svůj přístup k tomu jsem změnil až příliš pozdě. Z tréninků se stala muka, každý mě měl za outsidera. Stal jsem se snadným terčem, poněvadž jsem jednoduše nezapadal. Jediný, koho jsem v Londýně znal, byli studenti, takže jsem na tréninky chodíval s vyhrnutýma kalhotama, dlouhýma ponožkama a batohem s novinami The Guardian uvnitř. Po většinu mé kariéry byl právě The Guardian jedním z důvodů, proč jsem byl považován za podivína. Prostě ubohost. Přidávalo to na dojmu, že jsem homosexuál – čtenář The Guardian = gay. Někteří tuto nesmyslnou rovnici opravdu užívali. Jednou mi na cestě autobusem na zápas Andy Townsend sebral noviny a řekl, že si chce prohlídnout sportovní rubriku. Za pár vteřin je hodil na zem a zakřičel: „V tomhle kur*a není sport.“ Celý autobus se začal smát.

Okamžitě mě dali do škatulky samotář. Což rozhodně nebyla pravda. Mimo fotbal jsem byl docela společenský člověk. Jenže můj profil byl takový, jaký byl – podle fotbalistů jsem pro ně nebyl typický. Měl jsem pocit, že na někoho jako já narazili úplně poprvé a že ty bláboly, že jsem gay, pramenily prostě jenom z toho, že jsem nezapadal. Stal jsem se terčem každodenního dobírání, které se zhoršovalo a zhoršovalo. Nic takového jsem předtím nezažil, být vyvrhelem pro mě bylo něco nového. A čím se mi na hřišti dařilo více, tím více se do mě lidé pouštěli. Pokud si v té době o vás někdo myslel, že jste i jen trochu zženštilý, měl jste sakra problémy. Jednoduše jsem cítil, že všechno jde zkrátka proti mně.

Peklo na stadionech

Čím více se o mé údajné homosexualitě vtipkovalo, tím více jsem byl rozrušený. A takovým lidem jsem musel čelit pořád a pořád. Připadalo mi, že si to užívá kompletně celá kabina, dokonce i jeden z trenérů Gwyn Williams. Klidně ke mně před tréninkem přišel a řekl: „Tak dělej, ty buzno, už se obuj.“ Nikdo pak neřekl ani pouhé: „Hoši, to už je moc.“ Nikomu to nevadilo. To, co mě ale začalo pořádně s*át, se událo o 8 týdnů později – moje nejhorší obavy se vyplnily. 7. září jsme hráli s West Hamem v Upton Parku, já dostal na levé straně balón a šel s ním dopředu. A pak se ozval ten chorál. Šlo to z tvrdého jádra fanoušků domácích. „Le Saux to rád do pr****.“ Skandovali to znovu a znovu. Celý v šoku jsem se nedokázal pohnout. „Ach bože, a je to tady,“ jsem si jen říkal. Hned mi bylo jasné, že na každém stadionu mi ze života udělají peklo. Justin Fashanu se přiznal, že je gay, před rokem. A ačkoliv byla jeho kariéra téměř u konce, byl kvůli svému přiznání zesměšňován a rázem opovrhován. Pár let nato spáchal sebevraždu.

Že jsem sám a odloučený od ostatních začínalo dostávat reálnější tvary. Dost mě to strašilo, nevěděl jsem, jak se s tím vypořádat. Nevěděl jsem na koho být rozzlobený, protože to všechno odstartovali moji spoluhráči. Po návratu do kabiny se o tom chorálu nikdo nezmínil, možná to ani někteří nezachytili. Ani jsem neřekl: „Díky moc, kluci.“ Byl jsem strašně nejistý a nervózní. Měl jsem pocit, že tam nikomu nevěřím. Z toho chorálu se ale stala pravidelná záležitost. Ten tlak, pod kterým jsem byl, byl neuvěřitelný. Šel jsem na trávník s tím vědomím, že ke mně přiletí řada nadávek ještě předtím, než vůbec kopnu do míče. A když chvíli bylo ticho a fanoušci nevěděli co zpívat dál, byl jsem právě já řešením, urážení mohlo začít. Začalo se o mně zpívat, i když se fanoušci soupeře nudili. A to jsem se snažil tomu předejít – postavil jsem se za sebe, rozhněval na ty nejaktivnější jedince, ale celé to úplně zešílelo. Stala se z toho místní báje, mluvilo se o tom jako o obyčejném faktu.

Vše, co jsem udělal, bylo bráno jako důkaz homosexuality. To, jak jsem se oblékal, muzika, jakou jsem poslouchal, skutečnost, že jsem chodil do galerie umění, noviny, které jsem četl… všechno to pro ostatní znamenalo jediné. Tu širokou škálu nadávek na gaye bych mohl už učit, jak jsem si toho musel tolik poslechnout. Nejhorší bylo, když jsem šel zahrávat roh nebo aut a jen pár metrů ode mě seděl někdo takový v první řadě. Jejich tváře byly plné agrese a z jejich úst létaly sprosté urážky homosexuálů. Bylo to otřesné.

Problémy s Paulem Incem

Brzy si mě začali dobírat i někteří protihráči. Skutečné potíže začaly, když jsem byl v Chelsea na své druhé štaci. Řada protivníků mě nazývala teploušem nebo buzíkem. Obzvláště to bavilo Robbieho Savage, ale to asi nikoho nepřekvapí. Řekl jsem mu, ať mi to zkusí říct na konci zápasu, po pár mých zákrocích na jeho osobu. Pak by se vidělo, jestli by mě i nadále nazýval teploušem. Bylo to absurdní chování. Většinou jsem to přecházel. Ale když v říjnu 1997 Chelsea jela na Anfield Road, Paul Ince si mě několikrát vzal na paškál a já mu dal ochutnat jeho vlastní medicíny.

S Paulem jsme vždycky dobře vycházeli. Byli jsme spoluhráči z anglické reprezentace, já ho respektoval. Ale během tohoto zápasu byl Paul úplně někde jinde. Normálně byl na hřišti tak zběsilý, až se mu zamlžovaly oči. Párkrát mě vzal pořádně přes nohy, že jsem se z trávníku jen těžko sbíral. Pak na mě jen tak tiše zabreptal: „Vstávej, ty za*ranej teplouši, nic to nebylo.“ Řekl to ještě párkrát, ignoroval jsem to. Ve fotbale to bylo normální, ale když jsem byl tím terčem já, bylo to znásobené. Po pár minutách se to stalo znovu a já prasknul. Řekl jsem mu něco, o čem jsem věděl, že ho zasáhne. Začal jsem urážet jeho ženu. Paul byl jako vystřelený. Po zbytek zápasu se snažil o to, abych měl co nejvíce modřin. Po závěrečném hvizdu jsem šel tunelem do šatny, když jsem koutkem oka zahlédl, jak mě chce udeřit. Uhnul jsem a rychle zmizel – ten kluk byl úplně mimo, chtěl mě zabít. Byl to dokonalý příklad někoho, kdo si rád bouchne, ale jakmile by šel někdo do něj… Nazval mě všemi možnými nadávkami, o kterých věděl, že mě raní. Ale jakmile jsem mu to oplatil, nedokázal to skousnout.

Nebyl jsem pyšný na to, co jsem řekl. Jeho ženu Claire jsem znal, měl jsem ji rád. Nešlo však o ni, chtěl jsem, aby věděl, jaké to je být terčem urážek. Paul si to ale rychle přebral po svém a tím mizerou jsem byl já. Od té doby bylo naše přátelství dost chladné. Všechna ta obvinění z homosexuality mě dostala do těžkých situací. Bylo obtížné to neustále vyvracet a popírat, aniž bych se nějak dotknul komunity gayů. Já osobně mám přátele, kteří jsou homosexuálové, a nijak je nekritizuju. Nemám s tím žádný problém, kdyby v týmu, za který hraju já, hrál i homosexuál, nijak bych to neřešil. Ale když se do mě pustí fanoušci a i fotbalisté, dost mě to trápí. Nikdy by mě nenapadlo, že být gay je něco špatného. Měl jsem ovšem pocit, že kdyby se nějak potvrdilo, že jím jsem, nebyl bych schopen pokračovat v kariéře profesionálního fotbalisty. Jen to ukazuje, jak hluboko zakořeněná je v této hře zaujatost. Proto jsem bojoval, tak jak jsem bojoval. Přemýšlel jsem, jestli je potupné být nazýván gayem, ačkoliv jím nejsem, a na fotbalovém hřišti to potupné je. Může to ukončit vaši kariéru, žádný manažer by vás nechtěl koupit. Je to hrozné obvinění, ale je to tak.

Ty nadávky, které jsem musel snášet, by byly několikanásobně horší, kdyby se někdo otevřeně přiznal. Bylo by to až příliš. Když pomyslím na ty urážky, které na mě z tribun létaly, vím, jak nervózní před vstupem na hřiště člověk je. Takový hráč je pak terčem posměchu během rozcvičení i samotné hry. Najednou se všechen ten vztek, tak moc držený uvnitř, dostává na povrch, najednou je vaše mentalita na úrovni té největší chátry. A když pro soupeře začne utkání zle, fanoušci si svou frustraci vybijí na vás. A pak už jen slyšíte, že to máte rádi do pr****. Někdy to ale nejde jen tak ignorovat. Pamatuju, jak jsem kdysi na Anfield Road šel k autové čáře, protože jedno dítě u sebe drželo míč. Tomu dítěti nebylo více než 10 let, sedělo vedle svého otce. Najednou na mě začalo křičet: „Ty za*ranej teplouši, máš to rád do pr****.“ A připojil se i ten otec. Zastavil jsem se, podíval se na něj a zeptal se: „Ke komu si myslíte, že takhle mluvíte?“ To samozřejmě popudilo fanoušky okolo. Někdy prostě musíte vychladnout a jen si říct: „To se nedělá, takhle se k lidem nechováme.“

Problémy s Robbiem Fowlerem

A pak je tu samozřejmě další okamžik spojený s Liverpoolem a chvíle, kdy jsem se za sebe postavil. V té době jsem již měl vlastní rodinu a má žena Mariana poprvé na stadion přivedla naši dceru Georginu. Tentokrát tím problémem nebyl desetiletý chlapec. Ale Robbie Fowler. Robbieho jsem obdivoval jako mladého hráče, byl to úžasný střelec a jeden z nejlepších útočníků, jakého jsem kdy viděl. Ovšem jako lidé si jsme vzdálení jako nevím co. Je sarkastický, jeho humor je urážlivý a jeho celkový přístup je neuctivý a jízlivý. Kdyby to bylo jenom na hřišti, fajn, ale on zkrátka nevěděl, kdy přestat. Když už se věci staly nepřijatelnými, on se ignorantně postavil ke svým zodpovědnostem a důsledkům svých činů.

Zápas mezi Chelsea a Liverpoolem v roce 1999 na Stamford Bridge se hrál ve vysokém tempu. Když jsem pak chtěl ve druhé půli odkopnout balón, Robbie se mě snažil zablokovat a zfauloval mě. Já musel na všechny čtyři a hlavní sudí Paul Durkin Robbiemu ukázal žlutou kartu. Ten se na mě podíval a řekl: „Vstávej, ty buzerante.“ Doktoři mě ošetřovali a 10 metrů od nás stál Robbie. Pak jsem se chystal rozehrát přímý kop a uviděl jsem Robbieho – začal se předklánět a vystrkoval na mě zadek. Podíval se přes svoje rameno a usměvavě zakřičel: „Pojď ke mně a pořádně mi do tý pr**** nalož.“ Zopakoval to asi třikrát nebo čtyřikrát

Fanoušci Chelsea byli celí bez sebe. Hned vedle mě stál pomezní sudí, musel to všechno vidět, ale nic neudělal, ani si k sobě nezavolal Durkina. Každý tomu gestu rozuměl, nikdo to nepotřeboval vysvětlit. Zeptal jsem se pomezního, co s tím hodlá dělat. Ale on tam jenom stál s výrazem paniky. Tak jsem se rozhodnul čekat. Robbie věděl, že mě to štve, a zřejmě si to parádně užíval, tak v tom pokračoval. Řekl jsem pomeznímu, že přímý kop nerozehraju, dokud to nepřestane dělat. Byl to velký okamžik. Robbieho konání dalo lidem šanci vidět vážnost situace a přál bych si, kdyby za to byl vyloučen. Fotbalu se tehdy naskytla příležitost s tím zatočit a Durkin by za to byl oslavován. Do světa mohla být vyslána zpráva, že takováto neúcta nebude nadále tolerována, možná by se tím pro skutečné homosexuály lecos změnilo.

Ale nic takového. Durkin ke mně přiběhl a ukázal mi žlutou za zdržování hry. Byl jsem jako opařený. Zeptal jsem se ho, jestli z toho Robbie vyvázne tak lehce. Na to nic neřekl, jen později prohlásil, že nic neviděl. Napadlo mě, jestli se řešení té situace jen nechtěl vyhnout. To totiž chtěl každý. Byl jsem plný vzteku, i nadále jsem ten přímák nechtěl rozehrát. Možná jsem to měl vyloženě odmítnout a nechat se vyloučit. Aspoň to by s věcmi nějak hnulo. Sám bych se ale stal mučedníkem a to jsem nechtěl. Robbie se pak přestal předklánět a já konečně rozehrál. Myslím, že tehdy Robbie překročil veškeré meze a vybočil ze světa sportu. Když vám něco takového provede profesionální hráč, když si z vás veřejně utahuje, pak to už nemohu považovat za součást hry. Nikdy jsem nic takového neviděl. Jeho konání bylo donebevolající, porušil pomyslné zákony. Hráči černé pleti byli více než dost terči posměchu, ale nikdy ne ze strany dalších fotbalistů. Robbie by na černé hráče neřekl nikdy nic zlého, tak proč považoval za správné to, co mi udělal.

V tu chvíli jsem myslel jen na pomstu, nedokázal jsem sám sebe uklidnit. Běžel jsem za Robbiem na půlicí čáru a řekl mu, že mám na tribuně rodinu. Na to mi odpověděl: „Se*u na tvojí rodinu.“ V jeho autobiografii jsem četl, že jsem tehdy řekl, že „jsem ale ženatý“. Jeho odpověď v jeho knize je: „To byl i Elton John, kámo.“ Pěkně řečeno, dělá to z něj vtipálka, což je pro něj to nejdůležitější. Tohle ale dost přibarvil, tohle on neřekl. Měl jsem raději odejít ze hřiště, opravdu. Byl jsem totálně mimo, hře jsem už nevěnoval žádnou pozornost. Cítil jsem se ponížený. Posléze se balón dostal do levé části hřiště a Robbie utíkal do našeho vápna. Běžel jsem přímo proti němu s nastaveným loktem. Naštěstí to moc dobře neumím. Trošku jsme do sebe strkali, pak mě Robbie zasáhl do lýtka a já skutečně musel ze hřiště. Nejtraumatičtější zápas v mojí kariéře byl u konce.

Následky Fowlerova chování

Dost naštvaný jsem byl i po zápase. Šel jsem za Durkinem a dozvěděl jsem se, že kamery zachytily moje úmysly s loktem. Chtěl jsem vysvětlit své chování, ale ozval se čtvrtý sudí Dermot Gallagher a řekl, že viděl celý ten Robbieho incident. A začal mluvit o tom, jak moc si toho musel vyslechnout jenom proto, že je Ir. Pak jsem chtěl po Durkinovi vysvětlit tu mou žlutou. Zeptal jsem se ho, proč bych zdržoval čas, když jsme hráli doma a stav byl 1:1. Na to neměl co říct, ani pomezní se tím už nechtěl zabývat. Dozvuky toho všeho byly příšerné – kvůli tomu loktu proti mně šli téměř všichni. To chápu. Ale je absurdní, že se soustředí spíše na toto než na to, co to vlastně vyprovokovalo. Protože jsem si to nenechal líbit, lidé začali Robbieho omlouvat. Tři dny nato nás oba FA potrestala za nesportovní chování.

Později jsem Robbiemu poslal omluvný dopis, i on mi jeden poslal, ovšem ne omluvný. Spíše si chtěl zachovat reputaci. Ovšem jak – ten dopis byl plný legálních výrazů, jednoznačně navržený nějakým právníkem nebo agentem. Šlo o to uspokojit FA, než řádně zasedala. Byla to smutná omluva, urážka inteligence. Ve své autobiografii poté píše: „Fotbal je tvrdá hra, a jestli se chcete dostat až na vrchol, musí mít hroší kůži. Trocha těch nadávek nikomu nikdy neublíží a pravdou je, že jsem nijak nenarážel na problematiku homosexuality.“ Zajímavě se brání. Takže podle něj je zcela v pořádku nazývat černocha ne*rem a předstírat, že jde spíše o jistou daň. Pochybuju vůbec, že tomu on sám věří. Ve skutečnosti nevěděl, jak se bránit, a toto bylo to nejlepší, na co přišel. Nic moc teda.

Měsíc po tomto zápase jsme byli oba nominování do anglické reprezentace. Bylo to dost trapné. Manažerem byl Kevin Keegan a chtěl po nás, abychom se veřejně usmířili. Ihned jsem řekl, že pokud se mi Robbie neomluví, nikdy se s ním neusmířím. Nepotřeboval jsem veřejnou omluvu, stačila by jedna mezi čtyřma očima. Ale to on odmítl. Řekl, že neudělal nic špatného, že to byla jenom sranda. Keegan to nedokázal zvládnout, ale já se cítil více sebejistý – byl jsem odhodlán se za sebe postavit. Posléze jsem Robbiemu čelil v Keeganově pracovně. Řekl jsem mu, že kdyby nějaké to gesto předvedl v Soho, kde jsou gay kluby, okamžitě by dostal přes hubu. Ani tehdy se však Robbie nijak neostýchal. Když jsem se zmínil o gay klubech, prohlásil: „To ty musíš vědět, kde přesně jsou.“ Na to jsem zareagoval, že na tréninkovém hřišti se budu chovat jako profesionál, ale nikdy mě nenapadne si s ním podat ruku. Celá ta debata mě posílila a byl jsem rád, že ten incident je tolik probírané téma.

Od té doby chorály už nebyly tak nepřátelské. Teď ani necítím takovou zášť vůči Robbiemu, ale to, co tehdy předvedl, mě málem přinutilo se vším skoncovat. 9. dubna, šest týdnů po tom incidentu a šest dní poté, co Robbie slavil gól předstíráním, že šňupe jednu z čar na hřišti, jsme oba měli disciplinární řízení. Zatímco já dostal stopku na jedno utkání a pokutu 5 000 liber, na Robbiem si FA smlsla. Měl na triku ta své gesta směrem ke mně a také to šňupání. Za nevhodnou oslavu gólu, což považoval za pouhý vtípek, dostal větší trest než za gesta směrem ke mně. Uvažoval jsem, zda Robbie ucítil tu ironii. Tím předstíraným šňupáním po svém reagoval na závažná obvinění, zatímco u mě byl celý bez sebe, že může zužitkovat fámy týkající se mojí homosexuality. Za zesměšňování mojí osoby dostal stopku na dva zápasy, za gólovou oslavu stopku na čtyři zápasy. Jak říkám, zajímavé.

Debatou o tom, co Robbie udělal, a disciplinárním řízením to pro mě nějak skončilo. Udělal jsem za tím tlustou čáru. Občas jsem ještě slyšel nějaké nadávky z publika, ale už nebyly tak jedovaté. To, co udělal Robbie, bylo vždycky to, čeho jsem se nejvíce bál. Teď bylo po všem, věděl jsem, že těžší zkouška už mě nečeká, nikdo mě nijak víc urazit nemohl. Po tom disciplinárním řízení ten strach a úzkost z nadávek začaly odeznívat. Nakonec jsem to tedy dokázal. Nikterak to ale nevymaže všechno to, čím jsem si musel projít. Stále to je uvnitř mě. Všechno to škodí této hře a upřímně musím přiznat, že po ukončení mé hráčské kariéry jsem si pořádně oddychl.“