Pohled do historie - léta 2000 - 2007
V posledním díle našeho seriálu se podíváme na nejúspěšnější období historie Chelsea vůbec. To paradoxně začalo finančními problémy a existenčními starostmi, které však naštěstí vyřešil nový majitel a načal v klubu éru, která trvá dodnes.
V létě roku 2000 udělal trenér Gianluca Vialli několik dalších velkých nákupů, za které v součtu utratil částku čítající bezmála 26 milionů liber. Do týmu přišli hráči jako Jimmy Floyd Hasselbaink či talentovaný útočník Eidur Gudjohnsen. Sám Vialli však svůj velkolepý projekt příliš dlouho nevedl, jelikož byl po mizerném startu do sezóny velice brzy vyhozen. V září měla Chelsea po pěti kolech na svém kontě pouze jedinou výhru a tak se na lavičku londýnského klubu stěhoval další Ital – Claudio Ranieri. Ten měl sice zejména ze začátku svého angažmá výrazné jazykové problémy, ale přesto se svojí lámanou angličtinou dokázal tým dovést na konečnou šestou ligovou příčku. V létě pak Ranieri snížil věkovou hranici hráčů prodejem veteránů Dennise Wise a Gustava Poyeta a naopak nákupem mladých – Johna Terryho, Williama Gallase, Franka Lamparda či Jespera Gronkjaera.
[:images:]Ranieriho druhá sezóna na lavičce klubu přinesla mírné zlepšení hlavně co se pohárových soutěží týče. Blues se dostali do semifinále Carling Cupu a dokonce do finále slavnějšího FA Cupu, ve kterém se však museli sklonit před městským rivalem Arsenalem. Rovněž v ligové soutěži se modrým dařilo trošku lépe než o rok dříve, ale nakonec to stejně nestačilo na lepší než šesté místo. Mnohem hůře to však s Chelsea vypadalo z ekonomického hlediska. Na povrch prosakovaly zprávy, že klub se zmítá ve finančních problémech a i proto Ranieri v létě roku 2002 nemohl přivést žádnou novou posilu. Očekávání v následující sezóně tak nebyla příliš veliká, Blues přesto příjemně překvapili. V lize dlouhou dobu vážně bojovali o titul a ačkoliv to nevyšlo, nakonec si hezkou čtvrtou příčkou zajistili postup do prestižní Ligy mistrů. O bramborovou pozici přitom bojovali až v posledním kole v přímém souboji s Liverpoolem. Jedno z nejhezčích a nejpamátnějších utkání Chelsea v její historii vůbec dokázali modří vyhrát 2:1.
[:images:]Finanční situace klubu však byla i nadále více než špatná a majitel Ken Bates se tak rozhodl k ráznému kroku – v červnu roku 2003 klub za 60 milionů liber prodal. Ačkoliv se tato částka může zdát na první pohled docela nízká, pravdou je, že Bates na vlastnictví klubu vydělal. V roce 1982 ho totiž koupil za pouhý milion liber a v účetních výkazech se nakonec ukázalo, že za oněch jedenáct let byl v plusu asi 17 milionů liber. Nechme však Batese Batesem a pojďme se věnovat mnohem důležitějším věcem – třeba novému majiteli klubu. Tím se stal ruský miliardář Roman Abramovič, kterého značná část fanouškovského tábora Chelsea vítala s velkou dávkou pochybností a nejistoty. Ruský zbohatlík jim však brzy ukázal, že to s klubem myslí jen dobře. Okamžitě po koupi splatil značnou část osmdesátimilionového dluhu a aby toho nebylo málo, dalších 100 milionů liber uvolnil na nákup posil. Kouč Ranieri jeho štědrosti logicky využil a do týmu přivedl hráče jako Claude Makelele, Geremi Njitap, Glen Johnson, Joe Cole či Damien Duff.
Investice do klubu zcela evidentně padly na úrodnou půdu, jelikož Chelsea skončila v lize druhá, což bylo nejlepší umístění za posledních devětačtyřicet let. Rovněž v evropské Lize mistrů se jí velice dařilo a po hektickém postupu do semifinále přes Arsenal si vylámala zuby až na francouzském Monaku. Vedení klubu se však nelíbilo, že klub sezónu zakončil bez trofeje a navíc kouči Ranierimu vyčetlo několik nepochopitelných rozhodnutí (v zápase s Monakem hrál jinak záložník Scott Parker pravého beka a Glen Johnson středního obránce). Z těchto důvodů byl Ranieri po sezóně vyhozen, každopádně jeho rozloučení s klubem bylo velkolepé. Svou ligovou derniéru s Leedsem United si vyloženě užil a ačkoliv někteří fanoušci mohli rozhodnutí vedení klubu o vyhození Itala litovat, měli na druhou stranu možnost na vlastní oči vidět tým, v jehož pozici by se nebýt Romana Abramoviče mohli ocitnout také oni. Leeds po skončení sezóny sestoupil, přišel o trenéra a kvůli finančním potížím byl dokonce vyřazen do nižší soutěže. A z této šlamastiky se nevyhrabal dodnes.
Nástupcem Ranieriho se stal kontroverzní Portugalec José Mourinho, jenž si udělal jméno hlavně díky výhře v Lize mistrů, kterého docílil s podceňovaným Portem. Ihned na své první tiskové konferenci prohlásil, že Chelsea má nyní toho nejlepšího trenéra na světě a dal tím tak jasně najevo, že se nejedná o skromnou osobu. Vedle Mourinha pak na Stamford Bridge přišel i skaut Piet de Visser, podle mnohých jeden z nejlepších vyhledávačů mládeže na světě.
Následující sezóna 2004/05 se stala v mnoha ohledech nejúspěšnějším ročníkem v historii Blues. Po pomalém rozjedu, kdy jsme v prvních devíti zápasech vstřelili jen osm branek, se náš stroj rozjel naplno a válcoval jednoho soupeře za druhým. To vedlo hned k několika historickým milníkům – Chelsea po padesáti letech vyhrála ligový titul a k tomu přidala dva rekordní zápisy. Nasbírala totiž nejvyšší počet bodů v historii soutěže (95) a inkasovala nejméně branek (15). O triumfu modrých prakticky nebylo pochyb, do čela soutěže se dostali už v listopadu po výhře nad Evertonem a od té doby výsluní neopustili. Za celou sezónu prohráli jediné utkání a hned devětadvacet jich vyhráli. Na skvělé bilanci co do počtu obdržených branek se podílela zejména čtveřice Claude Makelele – John Terry – William Gallas – Petr Čech. Český brankář dokázal vychytat neuvěřitelných 25 čistých kont a vytvořil tehdejší rekord v neprůstřelnosti, jež čítal 1025 minut. Úžasné ligové tažení ještě podtrhla výhra Carling Cupu, který jsme získali díky finálovému skalpu Liverpoolu v poměru 3:2.
[:images:]Na evropské scéně se Chelsea proslavila zejména řadou momentů a událostí, které zřejmě navždy zůstanou pevně vyryty na památní desce Ligy mistrů. Po hladkém postupu ze skupiny jsme se ve vyřazovací části potkali s velice silnou Barcelonou. V prvním utkání na Nou Campu jsme se sice ujali vedení, ale po kontroverzním vyloučení Didiera Drogby dokázali Katalánci otočit a vyhrát 2:1. José Mourinho tehdy obvinil kouče Barcy Franka Rijkaarda z manipulace rozhodčího Anderse Friska, jenž se následně stal terčem vzkazů a výhružek, které vedly ke konci jeho kariéry. Mourinho byl tehdy za svou prostořekost potrestán a dvě utkání si musel odsedět na tribuně. Rovněž odveta na Stamford Bridge se zapsala do dějin fotbalu, Chelsea díky skvělému nástupu brzy vedla 3:0, ale kouzelník Ronaldinho dvěmi brankami naklonil misku vah na stranu Barcy. O našem postupu znovu trošku sporným gólem rozhodl až John Terry. Po vyřazení Bayernu jsme se v semifinále utkali s Liverpoolem a celé dvojutkání rozhodla jediná branka Luise Garcii, která s největší pravděpodobností vlastně ani nebyla. Tím účinkování Blues v Lize mistrů skončilo.
[:images:]V dalším ročníku Chelsea navázala na ligový úspěch z posledního roku a obhájila titul. Ten získala zejména díky skvělému startu – vyhrála prvních devět ligových utkání a v jednu chvíli měla pohádkový náskok 18 bodů na největšího rivala Manchester United. Tento náskok se ve finálním zúčtování ukázal jako klíčový, jelikož United v závěru sezóny mocně dotahovali. Blues však titul nepustili a stali se prvním londýnským klubem od roku 1930, jež obhájil ligové prvenství. Jejich domácí bilance 18 výher a jedné remízy byla navíc nejlepším výsledkem od roku 1907, kdy podobného úspěchu dosáhl Newcastle United. V pohárech už se Chelsea tolik nedařilo – v Lize mistrů se musela sklonit před Barcelonou a v FA Cupu byl nad její síly Liverpool.
Ročník 2006/07 už tak úspěšný nebyl a Chelsea ligovou scénu vyklidila starému známému Manchesteru United. Chuť si tak spravila alespoň v pohárech – v Lize mistrů sice v semifinále nestačila na Liverpool, ale na domácí scéně uzmula obě ušaté trofeje. Carling Cup po výhře nad Arsenalem, FA Cupu pak po zdolání rivala Manchesteru United. Zhoršující tendence výkonů londýnského klubu však nabírala na obrátkách a po bídném startu do dalšího ročníku si „nejlepší kouč světa“ Mourinho musel balit kufry. Jeho nástupcem se stal Izraelec Avram Grant.
Jelikož působení Granta a jeho nástupců již není žádnou dávnou historií, nýbrž teprve nedávnou minulostí, nás seriál v tomto bodě končí. Pevně věříme, že jste se u čtení těchto řádků nenudili a naše desetidílná sága vám přinesla mnoho zajímavých informací a postřehů, které by správný fanda londýnského klubu měl znát. Chceme poděkovat všem, kteří seriál dočetli až do konce a vzkázat jim, že určitě nemusejí zoufat. V budoucnu se určitě přihlásíme zase s něčím jiným.
Komentáře