Rozhovor s Wilkinsem

Wilkins je asistentem u prvního týmu něco málo přes rok, stal se jím 12. září loňského roku poté, co do konkurenčního West Hamu odešel Steve Clarke. A jak tedy na uplynulých dvanáct měsíců vzpomíná? „Skvělé období. Hrozně mě potěšilo, že jsem byl jmenován asistentem prvního týmu, mohl se pohybovat v tak velkém klubu a spolupracovat se skvělými kouči. Na druhou stranu to však bylo i těžké, zažil jsem tři různé trenéry a každý měl trošku jiné požadavky na hru, takže jsem se musel přizpůsobovat,“ hodnotí svou štaci bývalý trenér mládeže Chelsea.

„Naštěstí však byli všichni tři velice milí a vytvořili si se mnou  přátelský vztah, který nám to usnadňoval. Například Luiz Felipe byl naprosto úžasný chlápek a je opravdu škoda, že mu to tady nevyšlo. Takové věci se však ve fotbale dějí, potom přišel Guus Hiddink, zlepšil týmovou atmosféru a najednou se začalo mnohem více dařit. Nyní tu máme Carla Ancelottiho, jenž taky začal velice dobře a musím říci, že se jedná o vážně milého pána.“

„Každý z nich má však odlišnou filozofii hry a já tak musím měnit vnímání týmu a překopávat své návyky. Přesto si však každou minutu ve funkci nesmírně užívám.“ Wilkins si údajně s Ancelottim velice dobře rozumí. Pokud bychom hledali příčinu tohoto porozumění, musíme se vrátit do nedávné minulosti. Wilkins totiž od roku 1984 do roku 1987 hrával za AC Milán a právě po jeho odchodu se na jeho postě středního záložníka usadil Ancelotti. Ray tak italské prostředí a kulturu moc dobře zná, což mu spolupráci s italským koučem zákonitě usnadňuje.

„Ano, opravdu si s Carlem rozumím. Někdy se stává, že kvůli jazykové bariéře nedokáže hráčům vysvětlit své přesné požadavky, ale já to na něm poznám a rád mu s tím pomůžu. Klidně si občas může dát svačinku a já zvládnu vést trénink místo něj. Na druhou stranu musím uznat, že se ve své angličtině den za dnem zlepšuje a nepřestává nás překvapovat novými výrazy a frázemi, které se naučil. Život v Anglii si viditelně užívá, což je pro něj jen a jen dobře.“

Ačkoliv to nyní vypadá jako pohádka, samotné jmenování Ancelottiho hlavním trenérem týmu Wilkinse příliš nepotěšilo. Obával se totiž, že by si Ital mohl přivést vlastní asistenty a on by tak o svou práci přišel podobně jako v roce 2000, kdy se na naši lavičku stěhoval Claudio Ranieri. Nic takového se však nestalo, z Itálie vedle trenéra nakonec přicestoval jen Bruno Demichelis, který se stal sportovním psychologem a člověkem zabývajícím se regenerací zraněných hráčů.

„Samozřejmě mě v té chvíli napadaly ty nejhorší scénáře. Já byl zvolen asistentem Luize Scolariho, nikoho jiného. Při příchodu Guuse to bylo dobré, jelikož přišel sám a věděl jsem, že si s sebou nikoho nebere. Ale italští kouči mají ve zvyku pracovat se stálými asistenty, takže v té době se mi vážně klepala kolena. Nakonec to však dobře dopadlo a já mám i nadále tu čest pracovat se skvělým trenérem, skvělými hráči a ve fantastickém klubu,“ pokračuje Wilkins.

Fakt, že škatulata se nakonec hýbala právě pouze na lavičce, je podle našeho asistenta veskrze pozitivní. „Klub se konečně trošku stabilizoval, jak hráčský kádr, tak i lékaři a mediální zástupci, všichni jsme zůstali a úzce spolupracujeme. Uvnitř klubu jsou si všichni velice blízcí a to je dobře. Dobrá atmosféra na této úrovni je dle mě stavebním kamenem úspěchu klubu.“

Nyní už se však pomalu přesuňme k tématu, které zajímá většinu fanoušků Chelsea. Jakým to letos hrajeme systémem? Většinou to vypadá na klasické 4–4–2, které se však v průběhu utkání mění…“Během samotných zápasů se to trošku mění. Začínáme s diamantem a někdy se pomalu přesuneme na systém Vánoční stromeček. Toto jsme letos využili asi dvakrát nebo třikrát,“ objasňuje přechod na 4–3–2–1 Wilkins.

„Je potřeba si uvědomit, že ani jeden z těch systémů není dokonalý a nelze jej využívat pořád. U obou se totiž stahujeme hodně do středu hřiště a necháváme volné křídelní prostory, u stromečku se navíc hůře brání. Na druhou stranu s nimi dokážeme držet míč, jelikož je stále komu přihrát. Bez míče je pro nás nejlepší klasické 4–4–2, s míčem zase stromeček. Křídelní prostory nám umí skvěle vyplnit Ashley Cole a José Bosingwa, ale ani oni nesmí zapomínat na své obranné povinnosti,“ pokračuje náš asistent.

„Na trénincích se snažíme zlepšit hlavně ty pasáže, kdy držíme míč. Mluvíme o tom co s míčem dělat, jak si nabíhat a podobně. Některé výsledky naší práce už možná byly vidět v zápasech.“