Rozhovor s Petrem Čechem (část 3/3)

Jaký je tvůj vztah s Christophem Lollichonem, trenérem brankářů?

Na pozici gólmana máme stejný názor – brankář je v týmu speciální postavou. Shodujeme se spolu na tom, jaký by měl být brankářův přínos pro mužstvo a jak by měl hrát, aby spoluhráčům pomohl maximálním způsobem. Z tohoto hlediska byl skvělý i Silvino, asistent Mourinha. Musím říci, že vztah s ním a kvalita odvedené práce byly úžasné.

S Christophem se znám už déle a shodneme se téměř na každé věci, o kterých diskutujeme. A to je něco, co vám coby brankáři vždycky pomůže. Proto si ho tak moc vážím.

Jak dobře si myslíš, že jsi hrál ve finále Champions League?

(K zákroku v prvním poločase) Když šel centr na Teveze, říkal jsem si, že bych si měl jít pro balon. Nikdo další ve vápně nebyl a ten centr se dal předpokládat. Pak jsem si ale uvědomil, že musím zůstat na čáře, a ten první ze dvou zákroků byl těžší, poněvadž míč šel někam mezi mezi mé nohy a ruce. Nevěděl jsem, jakou částí těla mám zasáhnout. Pak to JT neodkopl do bezpečí, balon se vrátil ke Carrickovi a já se tedy musel vrátit do původní pozice. Abych řekl pravdu, čekal jsem, že to vystřelí na opačnou stranu, takže můj první pohyb směřoval trochu doleva. Musel jsem se sice vrátit, ovšem měl jsem stále dostatek času. Byly to důležité zákroky, protože jsme pár okamžiků nato vyrovnali.

Následně jsme trefili tyčku a já už jsem si myslel, že to ten večer vyhrajeme – ve druhé půli a v prodloužení jsme totiž byli tím lepším celkem. To je však život, ne vždy dostanete to, co si zasloužíte, a když jste jednu jedinou penaltu od úspěchu, je to těžké se s tím smířit. Ale přesně o tom fotbal je. Fotbal je fantastický sport, ovšem někdy je nesmírně krutý.

Lidé tvrdí, že se to s postupem času zlepší, ovšem po pravdě řečeno, je to ještě horší. Nevím proč, ale první týdny po tom zápase jsem si to utkání znovu pustil. Byl jsem smutný a nemohl jsem tomu uvěřit, ale říkal jsem si dobře, to je fotbal. Ovšem teď, když vidím závěrečné pasáže toho finále nebo tu penaltu, je to ještě horší a horší. Teprve pak si uvědomíte, jak strašně blízko jste byli. Nejhorší je, že víte, že kdyby JT nepodklouzl, tu trofej byste zvedali vy.

[:images:]Jaký vliv na tebe měly změny manažerů?

Myslím, že nás to všechny ovlivňuje. Když například odešel Avram a na jeho místo usedl Scolari, nastala velká změna. Způsob práce byl totálně odlišný, manažer chtěl praktikovat jiný způsob fotbalu a celkově všechno bylo jiné. Musíte se tomu tedy přizpůsobit, což nějaký čas zabere, ovšem myslím si, že jsme to zvládli a uzpůspobili jsme se. Stačí se podívat na předsezónní přípravu a začátek nového ročníku.

Co bylo důvodem tolika inkasovaných branek ze standartních situací v tomto roce?

Je to těžké vysvětlit. Můžete to nazývat nedostatkem koncentrace, nedostatkem disciplíny, nevím. Každý odražený balon se dostal ke kopačkám soupeře, každý balon mířící do vápna směřoval k soupeři, který následně skóroval. Mluvili jsme o tom, snažili jsme se to vylepšit, ale cokoliv jsme udělali, vždycky to skončilo stejně. Možná to má důvod daleko hlubšího charakteru.

Jak se změnil tvůj přístup ke standartním situacím?

Hovořil jsem s Christophem a řekl jsem, že budu chodit po všech balonech. I přesto, že bych mohl udělat chybu, nebo že bych nemusel mít pravdu, budu to stále riskovat. Každý centr se pokusím chytit do svých rukavic – bylo tu totiž takové období, kdy každá standartní situace skončila gólem. Řekl jsem tedy, že namísto čekání po tom balonu půjdu. Nebo alespoň zablokovat útočníka. Třeba na Boltonu to fungovalo perfektně. Sice tam bylo to riziko, že to pouze vyrazím a ne chytím, ale myslím, že to zabralo – soupeřova hra se totiž na tomto zakládala.

Jaké to bylo, když jsi musel ihned po svém příchodu snášet kritiku fanoušků?

Lidé nemají přístup do kabiny; sedí v ochozech. Nevědí, jaké jsou taktické přípravy, čeho chce tým dosáhnout a někdy jste kritizovaní za to, co si v kabině před zápasem řeknete, že uděláte. To je však normální, lidé netuší, co bylo řečeno a jaký je plán. Občas je to složité, protože pro lidi tam venku to může vypadat, že nevíme, co děláme, ale když se pak vrátíme do kabiny, s tím, co jsme udělali, jsme spokojení.

Jaké to je chytat za Johnem Terrym a Ricardem Carvalhem?

Pracujeme spolu hned od té doby, co jsem sem přišel – víme tedy, co jeden od druhého očekávat. Je to skvělé, oba vědí, že se na mě mohou při vysokých balonech spolehnout, a naopak já zase vím, že když si jdu pro centr, vždycky mi vypomůžou. A to je důležité.

Jaké to je být neustále považován za jednoho z nejlepších brankářů planety?

Jsem vždycky velice šťastný, když to slyším. Že mě řadí mezi takové gólmany jako Buffon, Van der Sar, Casillas, Dida nebo i Kahn, Reina. Vždycky mě to potěší.

Jaká je budoucnost?

Jsem tu pět let, odchytal jsem přes dvě stě zápasů. V létě jsem podepsal nový pětiletý kontrakt a pokud se mi podaří odehrát dalších dvě stě utkání, bude to skvělé. Dále mi v mé sbírce samozřejmě chybí jedna trofej a já doufám, že se nám podaří ji získat.