Rozhovor s Petrem Čechem (část 1/3)

Jaké to bylo nahradit dosavadní jedničku Carla Cudiciniho?

Nikdy předtím jsem o Carlovi neslyšel. Říkal jsem si, že to nebude vůbec snadné dostat se do brány. Šel jsem však do toho, v předsezónní přípravě jsem se chtěl ukázat v tom nejlepším světle a pak by se uvidělo. Měl jsem tu výhodu, že do klubu přišel nový manažer. Všichni jsme tedy začali od nuly. Manažer se nezajímal o to, co se v klubu dělo předtím – a to je pro nově příchozí někdy výhoda.

V přípravě se mi dařilo, během všech zápasů jsem se cítil dobře, během tréninků jsem neměl problém. Pak jsme se utkali s AC Milán a do brány šel Carlo. Myslel jsem si tedy, že jedničkou nebudu, protože velké utkání s AC začal v bráně Carlo. Říkal jsem si nevadí. Stále jsem na sobě pracoval tak jako předtím, a když jsme měli hrát Zolův zápas proti Zaragoze, přišel za mnou Steve Clarke a řekl mi: „Začneš ty. Myslíme si, že jsi připraven, a v sezóně to zkusíme s tebou. Je jen na tobě, jak se toho zhostíš“. Ten den jsem měl velkou radost, na ten moment, kdy mi to bylo řečeno, nikdy nezapomenu. Přišel jsem sem a denně jsem snil o místě jedničky. Toho jsem dosáhl poměrně rychle.

Když jsem se pak šel rozcvičit na utkání, neustále jsem slyšel zpívat fanoušky Carlo, Carlo. Když se pak na velké obrazovce objevila sestava, opět se za mnou ozvalo Carlo, Carlo. Jen jsem si říkal: „Můj Bože, tohle bude složité. Musím hrát skutečně dobře, aby si ti lidé uvědomili, že jsem to místo neukradl, ale že si ho zasloužím“.

[:images:]Jaké to bylo chytat za takovým defenzivním blokem tvořeným Johnem Terrym, Williamem Gallasem a Claudem Makelelem?

V kabině panoval fantastický týmový duch, který rostl s každým dosaženým výsledkem. Do každého duelu jsme nastupovali s vědomím, že nedostaneme žádný gól – věděli jsme, že ze sebe vydáme maximum, byli jsme naladěni na stejné vlně. Věděli jsme, že k vítězství potřebujeme vstřelit jednu branku. To bylo něco úžasného.

Jaká byla v týmu nálada například v utkání proti Blackburnu (2004/05 venku), kde jsi začal s lámáním rekordů?

Věděli jsme, že se o výsledek umíme rvát. V mužstvu byl takový mix cizinců a každý říkal, že Didier je simulant, že jsme fyzicky slabí, že je Robben měkký a že nedokáže hrát pod tlakem. Najednou jsme se proti nim postavili a bojovali jsme. Byl to ostrý zápas, ale rvali jsme se stejně jako soupeř.

Před zápasem jsem věděl, že k překonání rekordu Petera Schmeichela potřebuju poločas. A pak byla odpísknuta penalta. Byl jsem dvě minuty od rekordu a pak toto. „Můj Bože, tomu nevěřím, to nemůže být pravda“ říkal jsem si. Pouhé dvě minuty. Kdyby to bylo hned v úvodu utkání nebo někde uprostřed, ale takhle blízko. Říkal jsem si: „Prosím ne, ne dvě minuty. Musím to chytit. Tenhle chlapík to v žádném případě nepromění. Tu penaltu musím chytit a zlomit ten rekord, jsem tak blízko“.

Zápas s Barcelonou téhož roku. Něco úžasného že?

Bylo to skvělé utkání, zvláště ve druhém poločase, poněvadž jsme museli skórovat. Soupeř měl několik protiútoků, několik šancí a pak vstřelil JT ten slavný gól a my postoupili.

Mimochodem můj zákrok po střele Iniesty je to, co mi poranilo mé rameno. Další den jsem nemohl zvednout ruku, nechápal jsem, co se to děje. Myslel jsem, že jsem si jen natáhl sval, takže jsem sezónu dokončil. V další sezóně se to vrátilo. Za ty problémy tak může tento zákrok. Pamatuji si, že jsem se po té střele zcela natáhl a míč jsem zasáhl jen konečky prstů. Bál jsem se, že je to však málo a že to bude gól. Naštěstí to stačilo k vyražení do tyčky.

Balon se pak odrazil ke Glenu Johnsonovi a myslel jsem si, že už to je v pohodě. On však nějak zaváhal a za ním už číhal Eto'o. Snažil jsem se co nejrychleji dostat do střely, ovšem on přestřelil. Atmosféra na stadionu byla po celou dobu zápasu fantastická, od začátku do konce. Toto je to utkání, na které jen tak nezapomenete.

A co semifinále s Liverpoolem v téže sezóně, kde rozhodla branka, kterou nikdo neviděl?

Doteď víme, že to gól nebyl. Dostali jsme se do situace, že jsme k postupu museli dát branku, a cítili jsme se podráždění. Navíc jsme se v úvodních minutách naprosto hledali. Je to těžké – ten gól jsme dát mohli, na tom hřišti jsme mohli být lepší. Začátek toho zápasu byl podle mě rozhodující. Někteří lidé tvrdí, že kdyby to nebyl gól, měla by se pak po mém zákroku kopak penalta. To si nemyslím… Ten míč do brány prostě nespadl – hráč se snažil vystřelit a nakonec to lobnul, tudíž to nemělo takovou razanci. Je to hořká vzpomínka – myslím totiž, že toho roku jsme tu soutěž mohli vyhrát.[:images:]A to jsi celou dobu hrál se zraněným ramenem?

Ve svém levém rameni jsem cítil příšernou bolest, ale snažil jsem se s tím pokračovat. Ovšem když jsem na tréninku musel hodně doleva, nešel jsem, poněvadž jsem se to snažil ochránit jak jen to šlo. Pak ovšem, paradoxně, když jsem si kryl jedno rameno, poranil jsem si to druhé. 14 měsíců jsem hrál se zraněným levým ramenem a osm měsíců se zraněným pravým ramenem.

Bylo to složité. V Anglii se ve vápně stále něco děje, když si jdete pro centr, musíte být opravdu silný, musíte mít silné ruce, musíte se cítit silně. Já však nemohl chodit ani do tělocvičny, nemohl jsem nic dělat, protože bych ta ramena ještě více zeslabil. Když jsem roztáhl ruce, pokaždé jsem cítil bolest. Byl to tedy psychologický zápas a byl jsem opravdu šťastný, že jsem s tím dokázal odehrát celou sezónu – dva po sobě jdoucí tituly, to je totiž něco mimořádného.

V další části rozhovoru se Petr vyjádří ke svému zranění hlavy a prozradí, jak se snaží dostat přes své chyby.