Svátek jménem Chelsea II.

Už od vyhlášení pořádání této akce se těším na hvězdy modrého týmu. Show začínala už v deset hodin dopoledne, což byl trochu vražedný čas, protože my, zarytí fandové, jsme tam museli být ještě dříve, abysme trhli dobrá místa.

Od deseti začíná přivítání moderátora Leoše Mareše (tohoto „tatjtrlíka“ moderní doby opravdu nemám ráda, ale dnes jen perlil), a pak dokument, který má mapovat letošní rok CFC. Byla jsem ráda, prohlédla jsem si zápasy, které jsem dlouho neviděla. Vzhledem k tomu, že sponzor je nějaká úžasná firma na velkoplošné obrazovky, tak na pódiu jsou dvě menší, šikovní pořadatelé je ale nastavili tak, abysme nic neviděli a dál čekali na naše hrdiny.

A už je jedenáct hodin, já se snažím vyšvihnout svojí malinkatou postavu na špičky, ale v davu stejně nic nevidím. Co ale vidím zřetelně, je, že příchozích je 5. První Petr Čech, za ním Jiří Jarošík, Tomáše Hubschamana ještě poznám, ale hokejista Karel Pilař mi dělal, přiznám se, trochu problémy, protože bych ho tam vůbec nečekala a za ním stojí v tmavěmodrém tričku Umbro John Terry.

Trochu mi nevychází počty. Úsměv Johna Terryho je samozřejmě odzbrojující, ale mně tam chybí on, mého srdce šampion – Frank Lampard.

Kamarádka vedle mě skuhrala, že tu není Gudjohnsen. Počty neseděly všem, nepřítomnost těch dvou (a zvláště Frankieho) nás, jak se česky říká slušně, rozhodil.

Jak jsme se později dozvěděli, Eidur byl v pátek obdarován islandským prezidentem a Lampard se omluvil z rodinných důvodů. Tak co, říkám si, aspoň Terry. A musím říct, že byl fakt dokonalej! Sršela z něj zvláštní energie, bylo vidět, že si to fakt užívá. I když kluci mluvili česky a on jim nerozuměl, smál se.

Asi nejvíc na nás své také velice charismatické zuby ukázal ve chvíli, když Petr Čech v exhibičním utkání za sebou nechal míč a zakopl o něj. To se Terry popadal za břicho, už dlouho jsem takhle upřímný smích neviděla.

Odpoledne příjemně uběhlo (i když vystoupení Terezy Kerndlové si podle mého mohli odpustit, vystupovala dvakrát a zpívala stále ty samé písničky). Ja se mezitím jdu kouknout do „modrého stánku“ na prodávané suvenýry. Kšiltovka 350,– Kč, to je docela dobrý, myslím si a jdu dál. Zahlédnu dresy, šinu se k nim a vidím cenovku – 1399,– Kč. Teda jsem velkej fanda, ale jak se zdá, tak chudej fanda. Pohladím si svoji šálu a jdu dál…

Po opravdu vyčerpávajícím vystoupení Terezy pro obě strany se schyluje k dalšímu exhibičnímu utkání a kopání penalt na Petra Čecha. Pak Mareš prohlásil: „Za půl hodiny je autogramiáda, je vás tu moc, na všechny se nedostane, a proto ted'musí tak třičtvrtě z vás jít pryč. A k tomu vás donutím jen jednou věcí, budu zpívat.“

Mareš to však vzal statečně, mezi svými heky parodoval superstar a vyváděl různé skopičiny a čas docela, říkám docela, rychle uběhl.

A pak slibovaná autogramiáda. Všichni jsme byli natěšení, jedna část na Johna, který nás přesvědčil o své úžasné povaze a o tom, proč Ranieri ho v minulé a Mourinho letošní sezoně určili kapitánem, a druhá část na našeho Pé?u. Jaké je ale naše překvapení, když páni sekuri?áci pouštějí na pódium pouze lidi, kteří nás nepěkně předběhli přelezením zátaras. Že by protekce?

Jsme uprostřed, já mám vykloubené zápěstí, zpřelámaný hrudní koš a rozdrcená střeva, kamarádka za mnou nemůže dýchat. Situace se vyhrocuje a vypadá to spíš jako při zápase Liverpoolu s Juventusem při finále Ligy Mistrů v Bruselu. Big Pete pobízí fanoušky vzadu, aby udělali krok dozadu, protože my se dusíme.

Nefunguje to. Páni sekuri?áci pouštějí pouze z boku, kde nikdo není a zprostředka, kde se my a další stovky lidí dusí, nepustí skoro nikoho. Situace se začíná opravdu docela vyhrocovat. Zvláště ostré slova na účet „Security“ jsou hodně častá. Ode všech. Holky dostávají hysterické záchvaty, já bych ho taky chtěla dostat, ale nestačí mi dech, takže ze mě padají akorát ostrá slova na účet můžů v černém s žlutými nápisy. Najednou se hvězdy zvednou (asi o dvacet minut dříve než se plánovalo, tedy něco jako 17:40) a jdou pryč. Naprosto bezeslova.

„Men in Black with yellow sign“ nás ale stále nechtějí pustit. Takže stojíme na místě další půlhodiny, nemůžeme se hnout a dožadujeme se příchody našich modrých. Jeden kluk začne vykřikovat: „Hej lidi, pojďte sem! Já vám podepíšu všechno, co budete chtít.“

Je fakt, že podpis Petra Čecha měl nacvičený dobře. Hrstká nás, 30 statečných, však i hodinu po skončení zůstává na místě a doufá v příchod kapitána a ostatních…

Já naštěstí zaslechnu rozhovor Petrovy manželky Martiny (moc jí to slušelo) s její kamarádkou před hotelem „V Celnici“. Martina povídala: „Hele to je hrozný, jak tu ty lidi čekaj, nevíš kde jsou kluci? Já jdu za nima nahoru.“

To mi dává naději a zůstávám, najednou je tu možnost dát své věci k podepsání holohlavému chlápkovi (pravděpodobně Pavel Zíka – pozn. tjes), ten že jim je zanese a za deset minut je zpátky. Podávám plakát Terry + Čech a posléze plakát všech, kluci se vyslékají z dresů, podávají se míče, šály.

Za dvacet minut se přinášejí naše věci opravdu podepsané. Ale bez Johna Terryho, ten už nic nepodepsal.

Vedle mě stojí kluk, drží svůj podepsaný dres od Čecha a Jarošíka a je bez sebe: „Ty vole, já se z toho asi poseru.“

Je úplně mimo. Já jsem taky úplně mimo. My všichni jsme. Jedu domů metrem a přemítám o této akci. Byla perfektně organizačně nezvládnutá, slibování hvězd se taky moc nevyplatilo. Ale co – John Terry mě prostě uchvátil…