Martin King - Hoolifan: Thirty Years of Hurt

Tuhle fotbalovou recenzi začnu trochu netradičně. Je 30. dubna a já jsem zase o rok starší. K narozeninám dostávám kromě několika pozorností od přátel a rodiny dárek nejhezčí: Chelsea postupuje do finále Champions League a navrch o konečný výsledek se valnou měrou zaslouží Frank Lampard. Fotbalový Osud nemá na vybranou. Lampardův gól (ačkoliv z penalty) se zapisuje nesmazatelně do mé paměti. Následující den se já nořím do paměti někoho jiného, do paměti člověka, který je více než čtyřicet let spojen s klubem, jehož vítězství jsem řádně oslavil. Jedním z dárků, které jsem dostal, je totiž kniha Martina Kinga Hoolifan s podtitulem 30 let násilí.

Malý Martin se po svém druhém zápase (tentokrát s United) ptá svého táty: „Tati, udělal bys mi taky takovou řehtačku?“ „Jasně, kluku, jakou barvu? Červenobílou nebo modrobílou?“ Na pár vteřin jsem se nad tím zamyslel. United byli vzrušující, ale byli v Londýně jen párkrát do roka. Chelsea tu byla každý druhý týden. Klidně to mohli být Spurs nebo Fulham – tátův tým, ale já jsem se rozhodl. „Modrobílou , tati. Odteď budu fandit Chelsea.“ I takhle může začít pouto, které pak člověku vydrží dalších čtyřicet let.

Autor se nezaměřuje na výsledky Chelsea nebo snad její historii. Naopak svou pozornost, jak se dá asi vytušit, směřuje trošku jinou cestou. Hlavním tématem jsou fanoušci, jejich výjezdy, obsazování tribun domácích, pitky, rvačky, prostě fanouškovská kultura převážně sedmdesátých a osmdesátých let se vším všudy. King provokativně, občas vtipně a hlavně nepodbízivě servíruje realitu bez jakýchkoliv kliček či vytáček. Neospravedlňuje hooligans, ale uvádí věci na pravou míru. Vyjasňuje vztahy s policií, upřesňuje roli médií. Fotbal samotný zůstává v pozadí. Přesto ho však v určitých chvílích nechá vynořit. „V roce 1970 Chelsea postoupila do dalšího finále Poháru FA. Porazili jsme Leeds a vyhráli. Celý jižní Londýn byl v euforii. Příští sezónu jsme porazili legendární Real Madrid a stali se vítězi PVP. Byli jsme na vrcholu. Nasrat všem ostatním. Chelsea byla, kde byla. Peter Osgood, Charlie Cooke a Alan Hudson byli miláčky Londýna a King´s Road (pozn. aut. ulice v londýnské čtvrti Chelsea) byla středem vesmíru.“

Všechno však nešlo hladce. Klub za pár let spadl z první divize a hlavní těžiště knihy se přesouvá právě na fanoušky, kteří svůj milovaný klub „zviditelňovali“ v dobách, kdy na výsluní nebyl. King představuje největší osobnosti tehdejších part Chelsea, z nichž někteří (podobně jako u jiných klubů) měli svůj věhlas srovnatelný s hráči. Autor bez jakéhokoliv retušování detailně popisuje jednotlivé „akce“, způsob obsazovaní tribun i rozlišnou strategii ve válce fotbalových gangů. Názvy kapitol jsou zcela výmluvné: Sunderlandská válka. Amatérský fotbal, profesionální rvačky. Útoky za úsvitu, atd.

Přese všechno však na fotbal samotný úplně nezapomíná a já si neodpustím malé rýpnutí ocitovanou pasáží. „Chelsea prohrála a náš sen o Wembley byl na další sezónu ten tam. Ploužili jsme se všichni zpátky na autobusové nádraží. Nikdo nemluvil. „Bylo by krásný jen se na Wembley dostat,“ uvažoval Wilkesy. „Radši bych prohrával ve finále než v semifinále. A vo tom je právě fandění Chelsea. Hovno vyhraješ, ale celou sezónu tam musíš chodit. Jsme nejvěrnější fandové v zemi.“ Fandíme v době, kdy náš klub bojuje na vrcholu. Jednou, a věřte mi, že ta doba určitě přijde, tomu tak ale nebude. Kolik z nás budou ještě zajímat výsledky Blues???

King ve své knize pouze vypráví, nikoho nepřesvědčuje, snaží se jen podat co nejrealističtější obraz anglické fotbalové kultury té doby. „Vyrůstal jsem ve světě fotbalových gangů a žil s nimi až do středního věku. Dospíval jsem souběžně se vzestupem celého kultu. Kdybych se nezapojil, byl bych ve svém prostředí zvláštností. Lišil jsem se tím, že se to stalo mým hlavním zájmem a ne jen pomíjivým. Neřekl bych, že mé činy ze mě dělají špatného člověka. Řekl bych, že to, co mnohé lidi znervózňovalo, byla upřímnost toho, co jsem dělali. Líbilo se nám v sobotu odpoledne se poprat, a tak jsme to udělali, spolu s dalšími podobně smýšlejícími lidmi. Po zbytek týdne jsme žili normálním životem. Zašli jsme na jedno s chlapama s fabriky, sekali trávník, myli auto.“ Není to jen další kniha na oblíbené téma fotbalového výtržnictví. Martin King se narozdíl od ostatních autorů nesnaží distancovat od násilí a nechává čtenáře, aby si udělal vlastní závěr.

Fotbalové bandy Chelsea patří stejně neodmyslitelně k historii klubu jako Peter Osgood, Gianfraco Zola, Jose Mourinho nebo třeba Roman Abramovič. Může se vám to nelíbit, ale na to se historie neptá. Pravdou je, že v tom, co party kolem Kinga a spol. dělaly, byly když ne úplně tak určitě jedni z nejlepších. Fotbalovému chuligánství na stadionech v Anglii odzvonilo, ale to neznamená, že nestojí za to si tuhle dobu připomenout. I tohle je historie Chelsea. Proto by vám kniha Martina Kinga neměla uniknout. Opravdu stojí za přečtení.

P.S. Předesílám, že nejsem fotbalový násilník a ani mě násilí jiným způsobem nepřitahuje. Řekl bych, že jsem spíše pravým opakem. Existuje spousta elegantnějších způsobů, jak řešit problémy, ale tahle kniha není o problémech, je to obraz tehdejší fotbalové kultury, do jisté míry způsobu života.