Blue Revolution

Blue Revolution
Film, který by vám neměl chybět ve sbírce.

Když jsem si tento film pouštěl, nevěděl jsem, co od něj mám čekat. Je celý v angličtině a titulky prostě neseženete. Nakonec jsem se s tím nějak popral a udělal jsem dobře. Tento film je tím nejlepším, co jsem kdy zhlédl. Možná je to tím, že to není ani dokument ani jednodílný příběh. Ale pojďme si to pěkně projít.

Jako první máme možnost vyslechnout si vyprávění Petera Kenyona o tom, jak se to vlastně přihodilo, že z Old Trafford dorazil na Stamford Bridge.

„S Romanem jsem se poprvé poznal v době, kdy jsem byl v Manchesteru. Přišel za mnou a řekl mi co chystá a já hned věděl, že Chelsea je ta největší příležitost v Evropě a přidal jsem se k ní.“

Jako další věc, která vám připomene minulost je příchod „The Special One“. Samozřejmě se můžete těšit na notoricky známou větu.

„Prosím nenazývejte mě arogantním, protože řeknu pravdu… Jsem evropský šampión, jsem nejlepší.“

To však není vše. V tomto filmu vystupuje José naprosto jinak, než jak jsme ho znali. Můžete ho vidět při poradách s mužstvem, při rozboru zápasu, při tréninku nebo třeba na obědě. Všude ale na vás bude působit sympaticky. Je to neuvěřitelné, ale poté, co jsem poprvé uviděl tyhle okamžiky, došlo mi, jak moc velký trenér to byl. Například scéna, kdy sedí sám v místnosti, kde je pouze video, stůl a židle, tak si zapne mp3 a začne vyprávět o svých běžných starostech. Nemohu si pomoct, ale viděl jsem v jeho očích obrovský smutek a ani se není čemu divit. Trenér je po prohraném zápase sám a vyrazit si ven je nepřípustné, jelikož by to srazilo jeho kredit před hráči.

„Na hřišti jsem trenér a boss, když se bavíme nebo když někam jdeme, jsem José Mourinho.“

„Dnes jsem telefonoval se svou ženou a dětmi. Volali jsme si asi 20 minut, potom jsem už musel končit. Šel jsem pracovat.“

Zajímá vás například co rád snídá Ricardo Carvalho? Nebo chcete vědět, který hráč je nejvíce vybíravý? Pusťte si tento film. Velmi úsměvně působí Eidur Gudjohnsen, který neví co si dát na oběd nebo třeba John Terry, který velmi pečlivě leští nůž. :)

Tak a potom režisér filmu nachystal první pohárovou radost v tomto filmu a to finále Carling Cupu, kdy Chelsea porazila Liverpool. Opravdu krásný okamžik. Hlavně když si počkáte na scénu, kdy kamera zavítá do kabiny, kde právě Didier Drogba rozprašuje šampaňské všude kolem.

Pamatujete si na zápas s Barcelonou, kdy musel John Terry rozhodnout o postupu až v závěru? Jestli ne, tak vám ho tento film přímo dokonale připomene. Já osobně jsem si až skoro vzpomněl, co jsem měl v tu chvíli na sobě :).

Potom uslyšíte rapovat Didiera Drogbu ve studiu a dozvíte se také něco o tom jaký pohled má Didier Drogba na rasismus. TADY

Pak si oslavíte zisk titulu a uvidíte, jak to vypadá, když jede Londýn pro titul. Také si možná připomenete ty časy, kdy na nás ztrácel Arsenal až 15 bodů. Každopádně zisk titulu je úžasný a nepoštěstí se každý rok a o to víc jsou tyhle záběry pro fandu Chelsea hezčí.

Zajímá vás, jak probíhá podepisování smlouvy s takovým Carvalhem, Essienem nebo třeba s SWP?

Peter Kenyon u Essiena podpisu: „Joo, velmi dobře.“

Peter Kenyon říká Shaunovi: „Vidíš, co je na tomto dresu napsáno? Mistři! Tak to letos zopakujte.“ A Shaun na to: „Ok“.

„Vítejte v Chelsea.“

Asi úplně nejsmutnější pasáž filmu nastává ve chvílí, kdy se mluví o smrti možná největší legendy Chelsea Petera Osgooda, „Krále Stamford Bridge“. Ve chvíli, kdy jeho největší kamarád začíná vyprávět a vzpomínat. uvědomíte si. že Chelsea není klub bez historie a také si uvědomíte, že jsou i důležitější věci v životě než je fandění a tou věcí je život a správný fanda se pozná tak, že jeho život je Chelsea. Na konci se však přítel Petera Osgooda rozpláče a věta „I miss You“ vystihuje všechno.

F**k off chelsea fc,
you have got no history,
5 european cups and 18 leagues thats
what we call history!
Za odměnu pár „modrých pokřiků“+ malý fanda:
Blue is the colour
„We hate Liverpool FC“
Malý Terry

Tohle zpívají fandové Liverpoolu. Potom, co uvidíte tenhle film zjistíte, jak moc se mýlí a jak moc silná je historie klubu, který je mezi námi již déle než 100 let.

O pár minut později si však musíte připadat hrozně. Když vámi ještě cloumá smutek nebo alespoň dojetí tak muž, který před pár minutami brečel nyní skáče a šílí radostí a to zrovna na zápase, kde se nosí černé pásky na počest Osgooda a kde se zpívá speciální hymna na počest této legendy. Po chvíli vám ale dojde, proč se to všechno děje. Osgood byl srdcem modrý a nepřál by si, aby byl někdy někdo na Stamford Bridge smutný.

Více už se sem bohužel nevejde pokud, ale chcete vědět něco víc o setkání Terryho s americkou celebritou, pokud chcete vidět Mourinhovi skluzy na tréninku nebo pokud chcete vidět „modrý Texas“ a mnohem a mnohem víc, kupte si Blue Revolution. Opravdu to stojí za to!