Gianfranco Zola: Fotbalový kouzelník

Gianfranco Zola byl předurčen k tomu být fotbalovým idolem. Pouze 168 cm vysoký hráč vynahrazoval svůj nižší vzrůst skvělým fotbalovým myšlením, prvotřídní technikou, kterou dokázal pravidelně zvedat fanoušky ze sedadel nejen na Stamford Bridge. Rodák z italské Olieny již odmalička dokazoval, že s fotbalovým nadáním se člověk prostě musí narodit. Talent ve fotbale není vše a člověk musí neustále pracovat na zlepšení, ovšem Gianfranco Zola kromě tvrdé dřiny vykazoval i nezpochybnitelné náznaky fotbalové geniality.

Svou kariéru započal v rodné Itálii, kde během svého fotbalového růstu dokázal projít týmy jako Neapol či Parma, ve kterých zanechal významnou stopu. V roce 1996 své italské dobrodružství přerušil a vydal se vstříc výzvě v anglické Premier League, kde jej do svých řad ulovila londýnská Chelsea. Tehdejší trenér Blues Ruud Gullit zaplatil za šikovného hráče částku v přepočtu 4,5 milionů liber.

Gianfranco Zola dokázal oslovit širokou fotbalovou veřejnost ihned po svém příchodu do anglické kopané. Respekt si tento fotbalový mág vysloužil nejen ze strany fotbalových expertů, ale co je nejdůležitější, uznání přicházelo i ze strany fanoušků (nejen těch s modrým dresem na hrudi). Svou první branku v Premier League zaznamenal ve svém 4. utkání za Chelsea, konkrétně to bylo 7. 12. 1996 v domácím utkání proti Evertonu, kdy dokázal skórovat ze své oblíbené fotbalové disciplíny – přímého volného kopu, který dokonale zakroutil k tyči branky soupeře.

Fotbalová Chelsea s italským kouzelníkem v sestavě rostla, tým postavený na hráčích jako byli Roberto Di Matteo, Dennis Wise, Gustavo Poyet, Mark Hughes, Steve Clarke či zmíněný Gianfranco Zola, postupně rostl a prokazoval své kvality. To bylo demonstrováno při putování svěřenců Ruuda Gullita v FA Cupu, ve kterém Chelsea došla až do finále, které se odehrálo 17. 5. 1997 na stadionu Wembley, tehdy ještě stadionu ve „starém“ kabátě, který o pár let později prošel rekonstrukcí do podoby, jaké známe dnes.

Při cestě za trofejí hrál Gianfranco Zola důležitou roli a postupu do finále přispěl 4 přesnými zásahy do sítě soupeřů. Finálový zápas FA Cupu proti Middlesbrough ovládla Chelsea poměrem 2:0, fanoušci v modré části stadionu tak mohli propuknout v oslavy. Mimochodem, Gianfranco Zola si v utkání připsal asistenci na 2. gól finálového střetnutí, který vstřelil Eddie Newton.

Vtrhnutí italského útočníka do vod anglické kopané nezůstalo bez individuálního ocenění. Gianfranco Zola dokázal po necelém půlročním působení v Anglii vyhrát prestižní hlasování v anketě Football Writers Player of the Year, a stal se tak vůbec prvním a dodnes (!!!) jediným hráčem v historii, který dokázal toto ocenění vyhrát, aniž by přitom odehrál v Anglii celou sezónu, navíc byl prvním hráčem Chelsea, který tuto anketu dokázal vyhrát.

Ve skvostných výkonech pokračoval i v letech následujících, hned v sezóně 1997/1998 dokázal v klubu přispět k zisku 3 trofejí – ligový pohár, Pohár vítězů pohárů a Superpohár UEFA, kde parta fotbalistů Chelsea dokázala předčit hvězdami našlapaný Real Madrid. V paměti fanoušků Chelsea utkvěl jistě moment z dramatického utkání finále Poháru vítězů pohárů proti německému VFB Suttgart, které se odehrálo ve švédském Stockholmu.

Gianfracno Zola nemohl v důležitém utkání nastoupit v základní sestavě z důvodu zranění, které si přivodil v ligovém střetnutí proti Liverpoolu. Na hřiště finálového klání tedy přišel jako střídající hráč a to v 71. minutě. Po několika sekundách na hřišti dostal skvělou sehrávku za obranu z kopačky Dennise Wiseho, malý Ital tváří tvář brankáři soupeře nezazmatkoval a tvrdou ranou pod břevno zajistil cenný pohár pro barvy svého týmu.

V sezóně 1999/2000 pokračoval ve výborných výkonech nejen Gianfranco Zola, ale i jeho spoluhráči, kteří opět dokázali společně získat prestižní FA Cup, když ve finále porazili Aston Villu. Jedinou branku utkání vstřelil Roberto Di Matteo, který se dostal k odraženému míči, jež do vápna soupeře nacentroval právě Gianfranco Zola.

Zajímavostí je také to, že tento zápas byl zároveň posledním finále FA Cupu, které se odehrálo na „starém“ Wembley. Poté následovala několikaleté přestavba stadionu do dnešní podoby a byla to opět Chelsea, která o 6 let později odehrála vůbec první finále FA Cupu na „novém“ zrekonstruovaném Wembley, a to proti Manchesteru United, který Chelsea dokázala porazit 1:0 po brance Didiera Drogby.

V témže ročníku 1999/2000 zaznamenali fotbalisté Blues zajímavé putování v Lize mistrů. Ve složité základní skupině, kterou dále tvořili mužstva AC Milán, Galatasaray Istanbul a Hertha Berlín, dokázal londýnský klub postoupit z 1. místa. Své putování Ligou mistrů ukončil tým ze Stamford Bridge až ve čtvrtfinále, kde nestačil na španělskou Barcelonu, ovšem zejména domácí utrkání proti katalánskému klubu se fanouškům zapsalo významně do paměti, Chelsea doma vyhrála 3:1 a Gianfranco Zola zaznamenal nádherný gól z přímého kopu.

V nadcházející sezóně dokázal italský hráč utvořit úderné duo s nově příchozím útočníkem Jimmym Floydem Hasselbainkem se kterým se podělil o porci 32 ligových branek v ročníku. Sezóna 2001/2002 již byla ve znamení snižujícího se počtu startů, s rostoucím věkem italského hráče sázel trenér Claudio Ranieri spíše na Eidura Gudjohnsena a Jimmyho Floyda Hasselbainka. V této sezóně se italský kouč rozloučil s hráči jako Dennis Wise či Gustavo Poyet. Gianfranco Zola ale zůstal, a i přes nižší herní vytížení byla jeho role v klubu nezpochybnitelná.

Fotbalový virtuos se nakonec rozhodl, že po sezóně 2002/2003 ukončí své angažmá v Chelsea a vrátí se zpět do rodné Itálie, kde zatoužil dohrát zbytek své kariéry. Svou poslední branku v Premier League vstřelil symbolicky v domácím utkání s Evertonem, proti kterému zaznamenal i svou vůbec první branku v Anglii. Zcela poslední zápas v modrém dresu se lvem na hrudi pak Gianfranco Zola odehrál 11. 5. 2003 na Stamford Bridge proti Liverpoolu, tedy v zápase, ve kterém si Blues po výhře 2:1 zajistili účast v Lize mistrů právě na úkor soka z Liverpoolu.

Jak již bylo řečeno, do srdcí fanoušků že tento skvělý fotbalista nezapsal jen svými výkony na hřišti, svůj respekt si vysloužil také svým vystupováním fotbalového gentlemana, což nebyla pouhá póza navenek, svojí přátelskou povahu dokazoval i uvnitř klubu, kde se neostýchal pomáhat mladším spoluhráčům, kterým šel tímto chováním příkladem. Za svou kariéru v Chelsea odehrál italský hráč 229 zápasů a vstřelil 59 branek.

Samotný Gianfranco vzpomíná na svou životní etapu v Chelsea s láskou a velkou nostalgií. „Bylo to naprosto neuvěřitelné a zároveň nádherné. Nikdy by mě při podpisu smlouvy v klubu nenapadlo, že to bude takové. Vášeň anglických fanoušků, speciálně těch v Chelsea, je to, co jsem vždy oceňoval. Nikdy by se nemělo zapomenout na hráče, kteří v klubu odvedli dobrou práci, to je pro nás fotbalisty důležité, to je to, co nám dělá dobře.“

Otázka přišla i na oblíbený gól v dresu Chelsea. Gianfranco Zola zvolil svojí branku proti Norwich City, kterou dokázal vstřelit po rohovém kopu akrobaticky patičkou. „Ale pokud se mě zeptáte na nejdůležitější branku, pak by to byla ta proti Stuttgartu ve finále Poháru vítězů pohárů. Byl jsem tehdy na hřišti několik vteřin, byla to pro mě emotivní chvíle, když jsem zpětně koukal na záznam, říkal jsem si, že bych si nikdy nepomyslel, že budu někdy takto emotivní.“

Tímto tedy dodatečně gratulujeme tomuto skvělému hráči k nádherným 50. narozeninám a přejeme minimálně další šťastné půlstoletí. Děkujeme za vše Gianfranco!!