Chelsea 1:O Liverpool
Dvě dramata, která připoutala pozornost celé Anglie, se dnes strhla na Stamford Bridge a Old Trafford a pro nás obě dopadla dobře (MU totiž prohrál a má stejně bodů jako my). Drogba je útočník No.1 a jestliže mu tenhle styl vydrží, může pomýšlet na titul krále střelců.
Angličan, který miluje Premier League, musel málem dostat infarkt, když viděl los na datum 17. 9. Je fyzicky nezvládnutelné být do půl páté v Londýně a v pět už skandovat v Manchesteru, takže si ubohý divák musel vybrat.
Jestliže se rozhodl pro Chelsea s Liverpoolem, viděl vcelku nudnou první půli (až samozřejmě na pět sekund slávy Didiera Drogby) a druhou půli, která začala být „zábavná“ až, když CFC hrála v deseti. Naopak v Manchesteru to byli nervy i pro nezaujatého diváka a ten konečně zas po dlouhé době viděl, co pojem „ostrovní kvalitní fotbal“ znamená.
Blues a Reds se jako vždy nehnali do nějakého rychlého tempa. Chelsea útočila postupně nebo ústupně a Liverpool se snažil těžit z mírné sehranosti Bellamyho a Kuyta. Naopak Ševčenko je snad čím dál tím ztracenější. Nedaří se mu zpracovávat míče, nedaří se mu přihrávky. Jistě, potřebuje se aklimatizovat, ale za ty peníze by to mohl trochu uspíšit, ne?
O dnešní záloze vyjma Essiena nemluvě (Makelele defacto patří k obraně). Lampard s Ballackem si prostě nerozumí. Co hůř, dnes nehráli ani individuální dobře. Když byl vidět vedle sebe Stevie Gerrard a náš Frankie, byl to obrovský rozdíl. Frank na rozdíl od svého spoluhráče z repre moc neběhal, netlačil se do tolika šancí, nenabízel se bez míče. Co však o něm můžeme říct špatneho, když si pak naše srdce získal zpět tím způsobem, jakým to umí nejlépe?
V polovině 42. minutě jsme se konečně zas jednou dostali na půlku soupeře. Lampard na pravo převzal balon, poslal centr s cedulkou: „Pozdrav od Lampardů, Didiere, šoupni ho tam.“ A Drogba se podle toho zařídil. Před šestnáctkou zpracoval na prsou, obtočil se okolo Carraghera a poslal do sítě jeden z nejkrásnějších gólů právě probíhající sezóny.
Druhá půle už začala být mírně nudná a tak s tím zatočil Ballack. Akorát že to vzal za trochu špatný konec. Šlápnul na stehenní sval Sissokovi a dostal červenou. Mimochodem, Mohammed si o ní taky pěkně koledoval, když několikrát sfauloval Makeleleho nebo Robbena. Nicméně Ballack nám kráčí do šatny a Reds cítí šanci jak vyrovnat. Ale to má jeden háček. Ten háček stojí v naší bráně, má skoro dva metry a jmenuje se Petr Čech…
Vždycky stál tam, kde měl. Postavil se do cesty jasné tutovce Gerrarda. Vychytal Crouche a překazil několik šancí Kuytovi s Bellamym. A jeho spoluhráči jako kdyby cítili, že nemá cenu to vzdát. Hlavně na hřiště přišel krvelačný Arjen Robben a nedal liverpoolským obráncům chvíli klidu. Obnovil starou spolupráci s Drogbou (vzkaz pro Mourinha: pořád funguje skvěle) a pěkně se sem a tam proháněl pokutovým územím Liverpoolu.
Avšak Liverpool nechtěl znovu prohrát, snažil se tlačit nás na naši půlku, ale Blues se nedali. Posledních osm minut byl opravdický nervák, kdy se Mourinho snažil nastavit čas střídáním Kaloua a podobně. Ale nakonec rozhodčí odpískal konec, trenéři si potřásli rukama a John Terry vítězoslavně přiběhl k Petru Čechovi a objal ho. Slova: „Yes, come on!“ zařval k celému družstvu a Blues společně spokojeně odešli do šatny…
Komentáře