John Terry: Pohled z jiné stránky

Jedná se o článek, který o Terrym napsal bývalý člen juniorského týmu Chelsea, který nyní hraje na Islandu – Sam Tillen. Jedná se o velmi zajímavý pohled na hráče, který jako by byl v poslední době veřejným nepřítelem anglické veřejnosti číslo jedna. Pojďme se tedy podívat na jeho část osobnosti, kterou se média a fanoušci ostatních klubů rozhodli ignorovat.

„Jako fotbaloví fanoušci nemáme mnoho šancí soudit osobnost hráčů, protože je známe jen z novin a ostatních médií. A samozřejmě z fotbalového hřiště. Je tedy normální, že naše pocity vůči nim se zakládají na těchto věcech, dokud se nám nepoštěstí je poznat osobně. Jenže naneštěstí tohle může být velmi zavádějící.

Někdy mohou být reportéři hodně neobjektivní. Mohli se s hráčem dříve pohádat, mohou být přátelé s jeho bývalou ženou nebo jen fandit velkému rivalovi. Když hráči vyběhnou na hřiště o víkendech, celý svět je sleduje a vytváří na ně neobyčejný tlak. Hráči, manažeři, fanoušci, ti všichni čekají na tenhle moment – výkop. Není úplně normální soudit chování lidí za těchto podmínek. Věci uděláte zkrátka jinak, než byste je udělali v normálním životě, kde jste v relativním klidu.

Když se dostanete do tréninkového centra, máte šanci vidět i tu pravou stránku hráčů. Někteří vás překvapí a okouzlí, zatímco ostatní zklamou. To samé se děje, když někoho poznáte v normálním životě. Fakt, že fotbalisté jsou slavní, z nich nedělá něco jiného. Mají jen talent na specifickou činnost jako doktoři či architekti. Někteří z nich jsou dobří lidé, ostatní ne.

V roce 2002 mi bylo 17 a byl jsem zraněný na 8 měsíců. Obvykle jsem musel trénovat dvakrát tolik, abych se dostal do formy. Trénoval jsem s pár hráči v průběhu této rekonvalescence a od chvíle, kdy se zranil i John, jsme spolu měli mnoho společných tréninků. Trénovali jsme spolu asi tři nebo čtyři týdny, než opět začal hrát a prosadil se jako stoper číslo jedna v prvním týmu. Poté ale John stále sledoval, jak si vedu se svým zraněním a přál mi hodně štěstí do mého prvního zápasu po 11 měsících rehabilitace. Bohužel, hned v tomto prvním zápase jsem se zase vážně zranil a musel jsem podstoupit operaci tři dny poté. Když následně přišel fyzioterapeut, sdělil mi, že se JT ptal, jestli bych nemohl dostat dovolenou. Dokonce se i zeptal Graeme Le Sauxe, jestli by mohli použít týmovou kasu (do které hráči platí za různé pokuty) z prvního týmu a mou dovolenou zaplatit. Nemohl jsem tomu věřit!

Po deseti dnech, které jsem musel strávit doma, jsem opět jel do tréninkového centra a John tam samozřejmě byl. Zeptal se mě, jak mi je, a následně dodal:“Já a Grame jsme ti připravili dovolenou, můžeš jet kamkoli chceš, se sestrou nebo bratrem, zasloužíš si totiž něco dobrého. Jen si promysli, kam chceš jet, nejde o tvé peníze! Pak nám dej vědět, kolik to stojí, a my to zařídíme!“

Nevěděl jsem, co mu mám říct, snad jen děkuji. Mluvil jsem s trenéry juniorky a rezervy a ti mi řekli, že by pro mě bylo asi nejlepší si tu dovolenou vzít. Jeden z těch trenérů rezervy mi řekl, že stále mám tu nemocnou barvu, protože jsem byl bílý jako duch. Ztratil jsem hodně krve v průběhu operace, což se projevilo v mém obličeji.

Má matka nedávno také podstoupila operaci, takže si mohla dovolit menší pauzu v práci. Proto jsem chtěl, aby jela se mnou. Byl říjen, takže jsem potřeboval najít nějaké teplé místo, jak mi John doporučil. První místo, kde ještě bylo dostatečné teplo, bylo v jižním Španělsku, a protože to nebyly moje peníze, nechtěl jsem velkorysosti Johna nějak zneužít. Takže jsem následujícího dne přišel za Johnem a zeptal se ho, jestli je v pohodě, jestli moje matka a já pojedeme do Sevilly přes víkend? Odpověděl mi:“Ale no tak, Tille. Můžeš jet kamkoli zadarmo, proč chceš zrovna do Sevilly? Vždyť tam ani nebude teplo. Podívej se na to znovu, jeď do Karibiku nebo tak někam, můžeš sedět na pláži, aniž by ses bál, kolik to stojí, to zařídíme my.“

Takže jsem svou dovolenou přehodnotil a našel dobrou nabídku na výlet do Tobaga. Řekl jsem to svému doktorovi, který mi řekl, že je to super, ať s tím jdu za Johnem. Stále jsem se ale cítil špatně, protože jsem utrácel cizí peníze, což jsem nikdy předtím neudělal. Přirozeně jsem byl nervózní, když jsem to šel sdělit Terrymu. A co mi řekl?

„Žádný problém, skvělá volba! Prostě mi jen dej informace a my to zaplatíme.“

Všechno zařídil a den před mým odjezdem si mne zavolal do šatny. „Tille, zítra odjíždíš, správně?“ Šáhl si do kapsy a vyndal 100 liber. „Tady, nějaké kapesné na útratu“. Odvětil, jsem, že něco takového nemohu přijmout. Nabízel mi to stále dokola a já pořád odmítal. Poté se postavil a řekl:“Nejedeš nikam, jestli to nepřijmeš!“ Neměl jsem na výběr.

Když jsem se vrátil, byl jsem jako nový a ta dovolená se hodně zapříčinila o to, že jsem nakonec byl schopen hrát znovu fotbal, 6 měsíců po mé operaci. V mém prvním zápase po tomto zranění (v juniorském týmu) jsme hráli proti Crystal Palace na našem tréninkovém hřišti. První tým nemusel být v tréninkovém centru do 3 odpoledne, ovšem náš zápase se hrál v 10. John přišel, aby mě viděl hrát, 5 hodin předtím, než začal jeho trénink. Prostě jen přišel, aby mě viděl, jestli budu schopen hrát celý zápas, což se nakonec povedlo. Samozřejmě přijít nemusel, ale on to udělal.

Když byl můj bratr Joe v juniorském týmu, John zaplatil všem mladíčkům řidičák, protože věděl, jak drahé to je, když vyděláváte jen 80 liber týdně. Mladíci mu jen museli říct, kolik to stojí, a John to další den vyřídil. V tomto čase, kdy mladíci čistili kopačky hráčům z prvního týmu, většina chtěla ty od Johna, Franka Lamparda, Jody Morese nebo Gudhjonsena, protože dávali největší odměnu. Někteří hráči vám nikdy nedali nic, i když jste jim kopačky čistili 6 měsíců. John nedával jen vysoké odměny, ale rovnou platil za mladé hráče i pokuty, pokud si myslel, že jim někdo křivdil. Samozřejmě jim ale řekl, aby o tom nikomu neříkali.

John prostě nikdy nezapomněl, jaké to pro hráče bylo v juniorském týmu, je to zkrátka perfektní kapitán. Vždycky byl ochotný naslouchat, když jste s ním chtěli mluvit. Vždy se mladých hráčů ptal, jak se jim v týmu vede. Když se doslechl, že se vám v zápase dařilo, pogratuloval a povzbudil vás.  Opravdu měl o vás zájem. Nikdy na mladíčky nezapomněl. Neustále o nich měl přehled, včetně mě. Například mi našel agenta, se kterým jsem podepsal smlouvu. A když člen juniorky cestoval s prvním týmem, vždy zařídil, aby dostali své bonusy, což znamenalo velký rozdíl na jejich výplatní pásce. Pomáhal jim v adaptaci a přivítal je do nového prostředí. Na hřišti a na trénincích byl úžasný, měl srdce jako lev. Trénoval i po skončení tréninku, neustále si přidával. Vážně jsme k němu vzhlíželi.

Celé to ale není jen o jeho vztahu k juniorům. Můžu najít spoustu příběhů, které ukazují jeho přátelství a gentlemanství, příběhů, o kterých neví nikdo mimo tréninkové centrum. Jeden z nich je unikátní. Měli jsme starého maséra, který se jmenoval Al. Jednoho dne se mu nadobro rozbilo auto. Řekl, že už nemůže navštěvovat naše tréninky, protože by bylo velice obtížné pro muže v jeho věku užívat veřejnou dopravu. Jednoho dne hned po tréninku mu John řekl, aby s ním šel na parkoviště a zavřel oči. Když je otevřel, uviděl své nové auto. John požádal každého hráče v prvním týmu, aby přispěli. Tenhle starý muž začal brečet. Vše se to stalo před příchodem Romana Abramoviče a předtím, než se John stal hvězdou a začal vydělávat velké peníze.

Minulý rok byl Al těžce nemocný a byl hospitalizován v nemocnici. Když to John zjistil, okamžitě ho kontaktoval. Al a jeho žena byli ohromenu, že si na ně JT vzpomněl, a samozřejmě je to potěšilo. John ho následně navštěvoval pravidelně, než zemřel. A nemusím asi dodávat, že na jeho pohřbu byl John samozřejmě také.

Marcel Desailly, kapitán před ním, nedělal nic podobného tomu, co JT. Nemohl se starat méně o mladíky a vůbec lidi kolem sebe v klubu. Jako hráč byl skvělý, ale jako kapitán se Terrymu ani nepřiblížil. V mém prvním a druhém roce v akademii bylo naší prací, abychom získali podepsané dresy od hráčů z prvního týmu. Ty následně byly poslány fanouškům či charitativním organizacím. Všichni jsme stáli v řadě v chodbě před tréninky, když kolem nás procházeli hráči z A týmu a dresy nám podepisovali. Když přišel Desailly, obvykle předstíral, že s někým telefonuje, aby nemusel dělat nic. Snažili jsme se ho odchytit, volali jsme na něj, ale on si nás nevšímal. Zklamání.

Někteří hráči vás hodně zklamou, když je poznáte osobně. To také dělají v běžném životě. John, samozřejmě, měl několik problémů mimo hřiště, které se hodně dostaly do tisku a pošramotily jeho pověst. Ale já vždy budu vzpomínat, jak mě překvapil, když jsem byl mladý. Nikdo jiný by takové věci neudělal, vůbec by o nich ani nepřemýšlel. Není svatý, ale právě tohle je důvod, proč ho fanoušci Chelsea, hráči a celý realizační považují za skvělého vůdce a kapitána!“