Emenalo a Mourinho: Najdou společnou řeč? (3/3)

Mnoho lidí věří, že se přestupy řídí podle majitele. Respektive sám Abramovič ukazuje prstem na hráče, kterého následně sám přivede. V poslední době se do toho procesu zapojil i Emenalo, muž, jehož vrcholem bylo trénování fotbalového týmu dívek. Nabízí se ale otázka – jak moc jsou tyto informace pravdivé? A jak vůbec samotný proces při nákupu hráčů vypadá?

V červenci 2011, kdy byl ostatně dosazen do současné funkce, Emenalo vysvětlil způsob, jakým se přivádějí do klubu nové tváře, následovně:„Roz­hodující slovo o tom, kdo přijde a kdo ne, bude mít vždy manažer, ale finálnímu rozhodnutí předchází spousta společné práce. A dokážu si představit, že budu součástí téhle spolupráce, ze které posléze vzejde definitivní ortel.“

Upozornil bych na dvě důležité informace. Tou první je, že konečné slovo ohledně příchodu hráče do klubu stále leží na bedrech manažera – alespoň toho permanentního (bohužel jsme ho poslední rok neměli)

A za druhé bych upozornil, že nákupu hráče předchází dlouhý proces, do kterého je zapojeno několik lidí, a to včetně technického ředitele. Tomu se dá rozumět následujícím způsobem – nákup hráče je v Chelsea kolektivním procesem, neleží jen na bedrech všemocné osoby, ať už by to měl být manažer, technický ředitel či snad majitel. To je totiž spíše takový anglický, konzervativní model – ostatně je známo, že napříč anglickými kluby se často o příchody nových posil stará výhradně manažer. Nicméně v Evropě je typičtější, že je přestup obvykle schválen více stranami a pracovníky. Dovolil bych si tvrdit, že takto vznikají i lepší rozhodnutí – minimálně v Chelsea, kde se manažeři točí jak na běžícím páse, tomu tak je.

Zajímavé také je, že navzdory různým mýtům o Abramovičovi, dle kterých stojí za většinou přestupů on, Chelsea výše zmíněného principu využívá už poměrně dlouho. Přesuňme se takřka o 10 let zpět, kdy na trenérské židličce seděl Claudio Ranieri – tehdy Bruce Buck (člen vedení) prohlásil:„Ten proces vypadá takhle – Pan Abramovič a pan Ranieri se společně s generálním ředitelem sejdou a konzultují, co je nezbytné a žádoucí.“

Pozdějí, když se do klubu dostal Frank Arnesen, vydal deník The Times článek, ve kterém nastínil, jak omezená je jeho pravomoc.

Arnesen určí hráče, které by se klub měl pokusit získat, nicméně jakýkoli přestup bude schválen jedině po konzultaci s Mourinhem a vedením.

Dokonce i sám velký Roman pohovořil o problematice přestupů v jedno z mála rozhovorů:„Nemůžu říct, že bych do nákupu hráčů nebyl vůbec zapojen, ale moje role má daleko menší význam než ta manažera. Nemůžete je srovnat. Abych byl konkrétní, je nemožné, abych prosazoval vlastní myšlenky, když trenér takového hráče nechce. To by zkrátka nefungovalo. Dokonce i u Ševčenka? U jakéhokoliv, tudíž včetně Ševčenka,“ potvrdil Roman.

Tohle tvrzení potvrdil i Ray Wilkins. Ten by po svém krutém vyhazovu měl dostatečný důvod, proč si s klubem vyřídit účty, přesto kategoricky odmítl, že by manažer neměl zásadní slovo v otázce přestupů.

„V době, kdy jsem byl členem realizačního týmu, byl manažer tím, kdo vybíral hráče. Vím jistě, že Carlo chtěl Fernanda Torrese a Davida Luize. Roman Abramovič mu je proto koupil.“

Důležité také je, že proces týkající se příchodu hráčů zahrnuje i Mikea Forda, jehož role je kritická, a to i přes to, že ho zná jen skutečně málo lidí. Minimálně na papíře se zdá, že je Forde přímým nadřízeným Emenala, ačkoliv to nikdy nebylo potvrzeno. I kdyby byli oba na stejné úrovni, je evidentní, že Emenalův tým scoutů úzce spolupracuje s oddělením Forda, které zpracovává psychologické, zdravotní a výkonnostní profily nových hráčů. „Nábor nových hráčů se stal méně riskantním zejména v poslední době, protože je k dispozici stále více dat, které můžete použít k tomu, abyste hráče různě srovnali,“ tvrdí Forde. Zároveň dodává:“Z 99 pro­cent jde o vyřazení hráčů, které nebudeme kupovat.“

Ačkoliv je tedy zřejmé, že žádný hráč by neměl být pořízen jen na základě statistických údajů a analýz, je tento proces velmi efektivní, potřebujete-li vyloučit nevhodné cíle.

Je trochu překvapivé, že nejlepší shrnutí, co se týče role ředitele fotbalu (tuhle roli zastává právě dvojice Emenalo – Forde), poskytl Lee Congerton, který pracoval pod Arnesenem v Chelsea a který si ho s sebou vzal také do Hamburku.

„Myslím si, že v Anglii je ta role odsuzována zejména kvůli tomu, že manažeři plně nerozumí a nechápou, jak přesně má fungovat. Převládá tam názor, že sportovní nebo technický ředitel podepisuje hráče, které chce mít v týmu. Ve skutečnosti ale nepřivedeme hráče, kterého by trenér nechtěl – nakonec přece musí hrát v týmu, který vede kouč.  Převážně se snažíme minimalizovat riziko, takže chceme pořádně poznat vytipované hráče a získat o nich detailní informace. Manažer musí pochopit, že sportovní ředitel má také odpovědnost v organizaci.“

Svá slova pak podkládá na reálném příkladu z poslední doby – nákupu útočníka Artjomse Rudnevse z Lechu Poznaň do Hamburku. V posledních letech nabraly statistiky na důležitosti a ty Rudnevsovy, které pocházely z databáze čítající 10 000 evropských hráčů, byly extrémně dobré.

Dalším krokem je sledování videí a sestřihů dovedností hráče. Pokud bude Congerton spokojen s tím, co uvidí – což se přesně stalo v případě Rudnevse – bude vyslán skaut, aby hráče sledoval v akci a vypracoval o něm podrobné hlášení. To obsahuje širokou škálu informací – od jazykových schopností až k četnosti konzumace alkoholu. Na konci procesu se Congerton a Arnesen jeli osobně podívat na zápas hráče, přičemž poté jeho případný nákup prodiskutovali s trenérem, Thorstenem Finkem.

(mimochodem Arnesen byl ze své pozice v Hamburku velmi nedávno vyhozen)

V Chelsea existuje mnoho důkazů, že tenhle postup při náboru nových hráčů funguje docela spolehlivě. A to i navzdory četným pochybnostem ze strany tábora fanoušků.

Abychom to dokázali, zde předkládám fakta – od chvíle, kdy byli Emenalo a Forde uvedeni do svých pozic v červenci 2011, klub utratil zhruba 170 miliónů liber na koupi 18 hráčů. Pokud se podíváme na jejich profily podrobněji, jen Marko Marin (6,5 miliónů liber) a Ulils Davila (1,8 miliónu) mají v současnosti menší hodnotu, než za kterou jsme je nakoupili. Všichni ostatní by při případném prodeji byli ohodnoceni částkou vyšší – někde by to navýšení bylo i velmi výrazné. Mluvíme o jedincích jako Courtois, Lukaku, Mata, Cahill nebo De Bruyne či Azpilicueta.

To je vskutku velmi dobrá úspěšnost. Obzvlášť pokud si uvědomíme, jak proměnlivou úspěšnost měl londýnský klub v prvních letech panování Abramoviče. Zvyšující hodnotu hráčů tedy můžeme brát jako důkaz, že je současná strategie velmi efektivní. I přesto se ještě musí v některých ohledech vypilovat k dokonalosti – především v otázce hostování a balancování kádru. Tomu snad pomůže vliv silného manažera.

Čeho se tedy Jose musí obávat při spolupráci s Emenalem a Fordem? V podstatě ničeho. Alespoň tedy ne výrazného.

Je ale velmi důležité, aby k sobě tyto postavy rychle nalezly cestu a vybudovaly si pracovní vztah. Budeme-li předpokládat, že to dokážou, bude mít Jose volnou cestu ke spolupráci s osobami, které sice neměli nijak významné pracovní záznamy, dokud se neobjevily v Chelsea, nicméně od té doby jejich práce nese ovoce. To dokumentuje perfektně fungující akademie a efektivní strategie při nákupech hráčů. Mimoto je dobré podotknout, že Emenalo představuje oddaného pracovníka Abramoviče, který nemá žádné další ambice, aby rozšiřoval svůj vliv v klubu, a omezoval tím pravomoce trenéra. Krom toho může Mourinhovi pomoci při jednání s vlastníkem, což možná postupem času ocení. Dle informací na papíře by tak taková spolupráce měla fungovat. V realitě ale jeden nikdy neví.

Chelsea je totiž za každé situace nepředvídatelná. V posledních letech se zdá, že to snad má v krvi. Nyní to ale vypadá dobře, minimálně různé náznaky tomu nasvědčují. Doufejme tedy, že ze spolupráce Mourinho – Emenalo v budoucnu ještě hodně vytěží.