Emenalo a Mourinho: Najdou společnou řeč? (2/3)

Abychom plně rozuměli potřebě našeho klubu se stabilizovat, musíme se vrátit zpátky do minulosti – konkrétně pak do éry panování Joseho Mourinha. Ta neskončila zrovna šťastným způsobem, protože v klubu panovalo značné napětí. Až příliš mnoho mužů tehdy toužilo po větší moci, což klub zevnitř rozvrátilo. Je také nezbytně nutné pochopit, že klub je v současnosti s Emenalem a Fordem v úplně jiné pozici, než byl v době rezignace Joseho.

Název pracovního postu, který u nás Mourinho za doby svého panování zastával, byl manažer a trenér prvního týmu. Od začátku bylo dáno jasně najevo, že manažer bude mít na starosti velmi pestrou škálu věcí týkajících se fotbalu. To ostatně dokazuje i prohlášení samotného The Special One:„Co na fotbale opravdu miluji, je neustálé hledání metody, kterou docílím toho, aby mužstvo fungovalo správně. Jenže úspěšný tým potřebuje mnoho dalších věcí, které vytvoří vynikající atmosféru, ve které může nejlépe vyvíjet. Proto musím být zapojen i do několika dalších věcí okolo fotbalového týmu. Musím se podílet na důležitých klubových rozhodnutích a zároveň být zapleten i do jiných klubových oblastí. Díky tomu si myslím, že jsem šťastný člověk.“

Ať už za tím bylo cokoli, klub se po roce rozhodl zaběhnutý pořádek věcí změnit. Chelsea získala Franka Arnesena z Tottenhamu a v září 2005 byl dosazen do funkce vedoucího scoutingu a vývoje. Teoreticky měl být tenhle post zaměřen výhradně na akademii a juniorský systém klubu, nicméně Arnesen je znám jako postava, která touží po moci a vlivu – jenom dodám, že jeho neshody s různými trenéry nejsou žádným velkým tajemstvím. Jako příklad mohu uvést jeho rozpory s Hiddinkem za dob svého působení v PSV, popřípadě problémy se Santinim, což byl trenér Tottenhamu.

V průběhu dvou let se Arnesen důležitou postavou, která ovlivňovala i dění v prvním týmu. Zejména pak šlo o nákup hráčů, přičemž mu v tomhle ohledu pomohla i bývalá spolupráce s Peterem Kenyonem. A na škodu mu jistě nebyl ani čas, který strávil se skautem Piet De Visserem (prý dobrý známý Abramoviče) při působení v PSV (traduje se, že Piet De Visser byl také tím prvním, kdo Romanovi doporučil Arnesenův příchod)

Pamatujte, že jde o dobu, kdy náš majitel pomalu, ale jistě ztrácel víru v manažerské schopnosti Joseho Mourinha na přestupovém poli. Rozladily ho především nevydařené příchody hráčů jako Del Horno, Wright-Phillips, Maniche a dalších. Nastala tudíž naprosto ideální situace, aby se Arnesen dostal mezi nejvlivnější lidi v klubu. Jeho chování následně vedlo k několika roztržkám s Jose Mourinhem a jejich předmětem byl především směr, kterým by se měl klub v budoucnu vydat. Abramovič se bohužel rozhodl, že tím, kdo bude muset ustoupit, je Mou.

Na začátku roku 2007 začala být situace neúnosná. Mourinho byl stále více a více podrážděn vlivem, který měl Arnesen, Později byl ještě rozrušen návrhem Abramoviče, dle kterého měl být asistent Steve Clark vyhozen a na jeho místo by měl usednout málo známý Izraelec – Avram Grant. A to především proto, aby pracoval se Ševčenkem – hráčem, který měl z celého kádru k majiteli pravděpodobně nejblíže.

Granta majitel Chelsea poprvé potkal v roce 2004 a Izraelce tehdy nezastupoval nikdo jiný než dobře známý agent Pini Zahavi. V únoru 2006 se vztah mezi Abramovičem a Grantem dostal na takovou úroveň, že spolu strávili několik dní v Tel Avivu, přičemž doprovodem jim byl pro změnu Frank Arnesen. Na začátku roku 2007 byl Grant navrhnut na pozici trenéra, který by měl pracovat po boku Joseho a samozřejmě mu pomáhat. V tu dobu ještě Mou dokázal tento návrh smést ze stolu, ale vnitřní problémy neustávaly ani během dalších 6 měsíců.

Po všech spekulacích byl nakonec Grant zaměstnán jako ředitel fotbalu v červenci 2007. Na starosti měl mít všechny profesionální záležitosti v Chelsea a měl také působit jako koordinátor ve fotbalových věcech. Na jeho jmenování reagoval manažer Chelsea takto:„Není na mě, abych komentoval, co Grant v klubu dělá. Je tu, aby podporoval různé oblasti, což pro mě není problém. Pokud si chtějí přivést personál, aby byl klub ještě lepší, a z mého pohledu nezasahovali do kompetence, kterou tu mám já ve vztahu ke své práci, potom to uvítám a pokusím se jim pomoci, aby se adaptovali v klubu jako Chelsea.“

Realita ale byla odlišná a s přibývajícími zprávami o tom, kterak Grant před hráči zpochybňoval kvalitu tréninků Mourinha, se dá s odstupem času říci, že rozchod klubu a trenéra nakonec nebyl tak velkým šokem. Grant pochopitelně nahradil vyhozeného v pozici trenéra Chelsea.

Po odchodu Avrama Granta ale pokračoval růst jedné z nejvlivnějších postav tehdejší Chelsea – Franka Arnesena. Ten nejprve definitivně podkopl už tak rozhoupanou stoličku pod Scolarim a poté dost efektivně, bohužel ale také krátkodobě spolupracoval s Hiddinkem. Člověk se ale stejně musí ptát – jak moc mohla přítomnost Arnesena a samotný fakt, že sám Hiddink by neměl nikterak široké pravomoce, ovlivnit rozhodnutí Guuse? Jak všichni víme, ten se nakonec rozhodl na lavičce CFC nepokračovat.

V létě 2009 pak přišly z hlediska Arnesena opravdu zlaté časy. Stal se totiž členem vedení fotbalového klubu Chelsea a k tomu všemu byl dosazen do nové funkce – sportovního ředitele. A krom toho byl do funkce trenéra jmenován Carlo Ancelotti. Muž, se kterým si Arnesen vybudoval docela přátelský vztah. To bylo pravděpodobně způsobeno i tím, že Carletto byl již z dřívějších působení na model se sportovním ředitelem zvyklý (jako příklad uvedu angažmá v AC Milan), tudíž mu nedělalo problém, když mu někdo skládal kádr, zatímco on jen trénoval. Italský elegán byl tak přesně tím typem trenéra, který Arnesenovi po všech stránkách vyhovoval. Jeho vliv dosáhl vrcholu na podzim 2010, kdy Peter Kenyon (s kterým ostatně také zápasil o moc) oznámil odchod z pozice generálního ředitele.

Happy end se ale nekonal. Minimálně z pohledu Arnesena ne. Postupem času začal být Abramovič dle všeho znuděn a nespokojen s prací, kterou sportovní ředitel odváděl. Proto byla vyvinuta snaha, aby do Chelsea přišel Txiki Begiristain jako potenciální náhrada. To se sice nepodařilo, nicméně 27. listopadu 2010 ohlásil Frank Arnesen, že po skončení sezóny klub opustí (dle různých zvěstí mu nebylo dáno na výběr a k odchodu tak byl donucen). Už v zimním období byl odsunut na druhou kolej a na výsluní se dostala dvojice Forde a Emenalo.

Suma sumárum – srovnejme si tuhle ságu se situací, ve které by se Mourinho ocitl nyní. Tentokrát nepřichází do nové role, kde mu byla slíbena široká škála pravomocí. Přichází do klubu s již stabilizovaným zákulisním týmem, který koneckonců své úkoly zvládá poměrně efektivně, pokud se budeme bavit o posledních dvou letech. Navíc se mu díky současné situaci nepřihodí, že by byl jmenován do funkce a postupem času by se mu jeho pravomoce osekávaly kvůli nově příchozímu personálu a tím se logicky i zmenšoval jeho vliv na chod klubu.

A co je snad nejdůležitější – jak Ford, tak Emenalo, ostatně společně s dalšími klíčovými postavami jako Maria Granovskaia či Eugene Tenenbaum, se zdají být věrní pracovníci Abramoviče. Což ostře kontrastuje s osvědčenými, fotbalovými jmény, které na Stamford Bridge působily v minulosti a které právě toužily po větší a větší moci.

Není tedy důvod se strachovat, že by Mourinho nemohl pracovat za současných podmínek. Po pravdě možná současné uskupení ještě ocení, protože nebude ztrácet čas různými politickými machinacemi a bojem s ostatními pracovníky. Místo toho může pracovat v klubu, který se, alespoň se to tak zdá, po letech minimálně v otázce zákulisí konečně stabilizoval. Směle se dá říci, že takhle kompaktní a fungující zákulisní prostředí klub po příchodu Abramoviče v roce 2003 ještě neměl.