Velký rozhovor s Hazardem

Na moment si vyměníme role. Pokud bys byl novinář, jaká by byla Tvá první otázka na Edena Hazarda?
(usmívá se) Jak se máš? – To je dobrá otázka, ne?

To je dost zdvořilostní otázka. Myslel jsem první otázku už po pozdravu.
Hm, nevím, nechte mě přemýšlet. Jsi v dobré formě, proč se cítíš tak v pohodě a jsi se sebou spokojený?

Můžeš si na tuto otázku hned odpovědět.
Z individuálního pohledu jsem se sebou moc spokojený. Z toho týmového také. Stále jsme v boji o titul v lize, Lize mistrů a FA Cupu. Musíme alespoň jednu nebo dvě trofeje vyhrát, Chelsea je klub, který potřebuje získávat trofeje. A já je chci vyhrávat také.

Minulou sezónu jsme Tě viděli postupně růst, byl jsi chvílemi nahoře i dole. Zhruba od října je to ale úplně nový Eden Hazard. Naprostá mašina, vyspělý hráč s ohromnými statistikami.
Souhlasím, vyspěl jsem. Na hřišti jsem toho moc nezměnil, jsem pořád stejný. Uvědomil jsem si ale, že pokud chci patřit mezi nejlepší hráče na světě, musím podávat vyvážené výkony. Nyní jsem pro tým důležitý – nahrávám a střílím góly a Chelsea si tak vede dobře. V Lille jsem občas také hrával na vysoké úrovni, ale více mi záleželo na kráse, snažil jsem se diváky bavit. O to se sice snažím pořád, jsem teď ale mnohem efektivnější a stal se ze mě týmový hráč.

Dokonce i co se týče defenzivy, tak jsi nás překvapil. Proti Manchesteru United jsem u Tebe napočítal osm úspěšných zisků míče (interceptions) na vlastní půlce.
Není to sice má hlavní práce, ale dělám to rád, když to má týmu pomoci.

Trenér José Mourinho před sezónou tvrdil, že své hvězdy nebude nijak často vychvalovat. Ale u tebe snad ani nikdy nepřestal! Musí Tě mít hodně rád.
(usmívá se) Taky si myslím. Snažím se pro něj dostat ze sebe to nejlepší.

Na druhou stranu, leckdy si neodpustí poznámku, že bys mohl pracovat více. Očekává toho od Tebe dost.
Každý ode mě čeká hodně. Slýchám to každý den. Možná, že to je přesně to, co potřebuji slyšet. Kdyby trenér pořád jen říkal ‚Edene, vedeš si moc dobře‘, tak bych měl pocit, že už nemusím dál tvrdě pracovat. Jako opravdový profesionál se musíte každý den překonávat. Trenér nám je opravdu blízko, když má co říct, tak vám to řekne přímo do očí. On ví, jak z nás dostat to nejlepší.

Začal tě už Mourinho srovnávat s Ronaldem? Pamatuji si článek Garyho Nevilla, ve kterém vysvětluje Cristianovu transformaci. Každý byl rozčilen z uličníka Ronalda, protože nebyl dostatečně uvědomělý a měl nekonzistentní výkony. Po Mistrovství světa 2006 ale byl jako vyměněný. Vrátil se s jediným cílem – být nejlepší na světě. Máš také takové ambice?
Samozřejmě že chci být nejlepší na světě. Dříve byl pro mne fotbal jen hra, chtěl jsem se jen bavit a bylo mi jedno, co si o mně lidé myslí. Ale od doby co jsem v Chelsea, o dost víc se zajímám o své kvality. Předtím jsem věděl, že jsem dobrý fotbalista, ale ne jeden z nejlepších. Nyní vím, že se v budoucnu mohu srovnávat třeba i s Messim nebo Ronaldem, pokud vynaložím maximum úsilí. Nevím, jestli někdy dosáhnu až na jejich úroveň. Bude to těžké, oba jsou fantastičtí a mají dech beroucí statistiky, ale já tuto výzvu přijímám.

Myslím, že Tvůj trenér by byl nadšen, kdyby si četl tento rozhovor.
Začátek sezóny jsem měl ale slabší, potřeboval jsem trochu času. Možná kvůli těžké předsezónní přípravě a častého cestování. Můj první gól proti Norwichi na začátku října byl ale můj opravdový start. Od té doby jsem na správné cestě, přesto je tu pořád mnoho prostoru na zlepšování. Musím podávat konzistentní výkony a střílet víc branek.

Tví předchozí trenéři říkali: 'Eden je poklad. Naslouchá a rychle se učí."
Vždycky sice s trenérem nesouhlasím a nevadí mi dát mu to najevo, ale snažím se ho podporovat, jak jen můžu. Nakonec je to přeci on, kdo tu má finální slovo, ne já.

Hodně lidí říká, že jsi tak trochu líný a laxní, já ale musím říct, že je to špatný dojem. Patrně přesně víš, co chceš a co děláš.
Podívejte, já mám vizitku takzvaného ‚Je m'en-foutisme‘, jak se říká ve francouzštině. Někdo, komu je vše jedno. Hraju na profesionální úrovni už pět sezón, zřídka kdy jsem zraněný, držím striktní dietu, spím dobře a chodím všude vždy včas. Nikdo mě nemůže obvinit, že bych nežil pro svou práci. Protože já pro ni opravdu žiji.

Upřímně – zažíváš teď nejlepší období života? Toto musí být zatím nejlepší část Tvé kariéry.
Svůj pobyt v Chelsea si užívám, stále jsem ale mladý a mám život před sebou.

V Chelsea jsi jeden z nejpopulárnějších hráčů. Malí kluci chtějí být jako Ty, fotbaloví nadšenci napodobují Tvé triky a mladé holky by se za Tebe nejraději vdaly.
Jsem za to moc rád. Ovlivňuji životy lidí, líbí se mi to.

Na předsezónním turné v Asii fanynky vyvolávaly Tvé jméno, v Americe jsem zas viděl spoustu dresových replik s Tvou jmenovkou a fanouškovské pokřiky o Tobě jsou na Stamford Bridge čím dál tím víc hlasitější. Uvědomuješ si, že ses stal světovou superstar?
Pokud bych hrál za menší klub, nikdy bych toho nedosáhl. Chelsea je top klub, má fanoušky po celém světě, takže se tím šíří i má popularita. Nestěžuju si, pochopitelně. Když jsem byl malý, mým idolem byl Zinedine Zidane. Doufám, že inspiruju děti v Belgii stejně, jako on inspiroval mne. Jako dítě jsem se snažil ho napodobovat. Doufejme, že teď budou jiné děti zase napodobovat mě.

Musím říct, že ses se svým statusem velice dobře vyrovnal. Zůstal si svůj. Když Tě fanoušci poprosí o autogram, vždycky jim ho dáš, navíc s úsměvem. Konkrétně si vzpomínám na jednu asijskou fanynku s plakátem ‚Edene, vezmi si mě!‘ a když jsi uviděl tento její vzkaz na Twitteru, prostě jsi odpověděl, ‚že jsi ženatý.‘
Nikdy jsem jako malý autogramy nesbíral, ale pamatuji si, že jsem se kdysi zúčastnil jedné z příprav francouzského národního týmu. Měl jsem tehdy na sobě i dres francouzského týmu, levnou repliku, ale s jmenovkou mého idola – Zidana. Ani nevím, jestli mi ho nakonec podepsal, ale vždy, když potkám fanoušky, tak se stále snažím být sám sebou. A občas jsem taky trochu komediant.

Onehdy jsme se zúčastnili An Audience with – večeru, kde jsi společně se spoluhráči Dembou Ba a Kevinem De Bruynem bavil diváky úplně neskutečným způsobem. Mohl bys být moc dobrý komik.
Ano, tehdy jsme si to opravdu užili, to je ostatně to nejdůležitější. Lidé mě viděli takového, jaký opravdu jsem.

Údajně není nikdo z týmu v bezpečí od Tvých kousků. Prý máš výjimečný smysl, jak vycítit pravou chvíli na nějaký žert.
To jsem přesně já. Rád se směji, vtipkuji a sklízím posměch svých spoluhráčů. Vždycky jsem takový byl.

Na rozdíl od jiných máš velmi dobrou pověst. Paparazzi Tě nepronásledují, nikdy nejsi na obálkách bulvárních plátků, nikdy jsi nebyl přistižen na nějaké diskotéce, nemáš konflikty se spoluhráči ani novináři, …
Rozhodl jsem se, že budu svůj život žít tímto způsobem. Nepopírám, že si občas s přáteli někam vyrazíme, ale nikdy ne v Londýně a ne mezi jednotlivými zápasy. Někteří lidé musí chodit na diskotéky, aby si pořádně užili, já takový nejsem. Své štěstí jsem našel ve své rodině a přátelích. Je mi dvacet tři a jsem otec dvou dětí. Noční kluby jsou pro osmnáctileté, kteří nikoho nemají. Jako profesionál, navíc vzhledem k našemu nabitému programu, jsem z domova docela často. A ten čas, který mi přese všechno zbude, trávím se svou ženou a svými syny Yanisem a Leem.

Tvůj bratr Thorgan se rovněž stal otcem v mladém věku – je mu teprve dvacet let. Zdá se to být typickým pro rodinu Hazardů, stát se otcem v nízkém věku.
Být otcem je životní volba. Znal jsem svou ženu Natašu už roky, rozhodnutí pořídit si děti nepřišlo jen tak z ničeho nic. Dost jsme o tom přemýšleli a když se ohlédnu zpátky, bylo to dobré rozhodnutí. Mé děti mě dělají šťastným a dodávají mi pocit jistoty.

Žiješ opravdu jen s nejužší rodinou. Je to proto, že jste všichni synové brzy opustili domov, aby jste se připojili k mládežnickým akademiím ve Francii?
Dříve jsme si ale byli v rodině všichni dost blízcí, dokonce i neteře a synovci. Možná to nakonec mělo svůj vliv. Ve věku, kdy jsou normálně chlapci stále u rodičů, jsme už žili ve Francii. Museli jsme se velice brzy postavit na vlastní nohy. Já šel z domu první, potom i Thorgan a Kylian. Teď, když jsem otcem, si uvědomuji, že to pro rodiče muselo být dost těžké. To první, co při každém návratu do Belgie udělám, je, že je navštívím. Fotbal je úžasná věc, ale rodina je to nejkrásnější, co máte. Bez své rodiny nejsem nic. Je to pilíř mého štěstí.

Takže hádám, že jsi rád, že Thorgan vyhrál zlatou kopačku – cenu pro nejlepšího hráče belgické ligy?
Hlavně kvůli němu. Vždy byl pouze jen ‚bratr toho Hazarda‘. Vždy měl slavné příjmení, teď už má ale i slavné jméno. doufám, že už si teď lidé budou pamatovat hlavně ‚Thorgana‘, ne ‚Hazarda‘.

Díky za Tvůj čas, přeji hodně štěstí.
Taky děkuji. Brzy se zas uvidíme.